|
Nahoru
| |
Zvířátka a loupežníci
  Jednou domov opustili
kozel, kohout, kočička.
Šli celý den, nespatřili
cestou ani človíčka.
Pořád stejnou notují,
na lidi si stěžují:
„Kykyrý, kykyrý,
nač mám vstávat ve čtyři?“
„Mňouky mňou, mňouky mňou,
už nás trápit nebudou.“
„Mée, mé, mée mé,
s lidmi už být nechceme!“
„V lese najdem živobytí,
kočička si ptáčka chytí,
kohout jádry bude živ
a ten kozel najde trávy,
ještě lepší nežli dřív.
  Večer nemohli už zpátky,
les se zavřel za zvířátky.
Les je v noci jako živý:
vítr učí mluvit dříví,
měsíc houby cvičí v tanci
a na zádech svatojánci
hvězdy z nebe snášejí.
Je jim čím dál smutněji.
A tak jdou
lesem, tmou,
levá, pravá,
přední, zadní,
pozor, kozle, neupadni!
Na zvířátka padá strach,
našlapují po špičkách,
ale nemohou už zpátky,
před zvířátky, za zvířátky
černé lesy, tma a tma.
Kdopak se tu vyznat má!
  „Mée mé, Mée mé,
sotva ten les přejdeme!“
„Kykyrý, kykyrý,
budeme z lesa ve čtyři!“
„Mňouky mňou, mňouky mňou,
řeči nikam nevedou.“
A tak jdou
lesem, tmou,
levá, pravá,
přední, zadní,
pozor, kozle, neupadni!
V tom probleskla houštím záře,
zajásala zvířátka:
„Cesta lesem překrátká,
zas
budem mít hospodáře!“
Došli k staré chatrči,
z okénka se světlo lije.
Kozel všechny odstrčí,
on chce vidět, kdo tam žije,
kočka také, kohout též:
  „Počkej, vždyť mě zamáčkneš!
Kykyrý! Mée mé!
Zacláníš mi! Né a né!“
Jeden druhého tu šidí,
ale kohout první vidí .....
Vidí, jak tam ve světnici
v karty hrají loupežníci,
bum!
Sedma k sedmě,
osma k osmě,
já teď nesu,
eso k esu,
bum,
bum,
bum!
A tak hrají,
dupou, křičí
o podkovu,
o káču,
o záplaty,
o jehličí,
bum!
Bum, bum, bum!
  V tom zamečel kozel,
hráči vyskočili ze židlí,
ze dveří se strachy tlačí,
vždyť tam v okně zahlédli
hrozné zvíře: má tři hlavy,
jedna mečí,
druhá mňouká
a ta třetí kokrhá
utíkejme, utíkejme,
než nás všechny roztrhá!
Utíkají, les je žene,
s nimi karty rozházené,
karty, káča bláznivá,
divé houby v patách mají,
utíkají, klopýtají,
kolem všechno ožívá,
pařezy je spolknout chtějí,
houby už je dohánějí,
už je mají ..... ještě krok .....
A tu loupežníci ..... skok,
skok a skok a přes potok.
  Už jsou z lesa za potokem,
oddychují, jdou jen krokem,
už mají dost lesa, pranic,
zpátky nevrátí se zanic.
A zvířátka přes kořeny
dál žene les naježený.
„Mňouky mňou, mňouky mňou,
světýlka nás zavedou!“
„Mée mé, mée mé,
už jim neutečeme!“
A tu kohout vesele
překřičel své přátele:
„Kykyrý, kykyrý,
je tři čtvrtě na čtyři!“
  Svítá, svítá, za chviličku
vesele jdou po sluníčku,
levá, pravá, přední, zadní
pozor, kozle, neupadni
mezi poli v ranní záři
vracejí se k hospodáři. |
