|
Nahoru
| |
Tatarská princezna 2 ..... (pověsti)
 Kterak po světě jezdila, aby cizí kraje poznala, ale jak na lidskou chamtivost a podlost zapomněla a pro ni bídně o život přišla
Hrad Děvičky na Pálavě je vidět zdaleka. Jeho páni měli za povinnost střežit zemské stezky a pomáhat lidu v dobách válečných a zlých. Když byl pán dobrý, prostým lidem se žilo i v té bídě lépe. Když byl zlý, nemohlo být už hůře. Jednou seděl na Děvičkách jeden rytíř, který měl rád zlato a stříbro víc, než se na pána a rytíře slušelo. Byl by za ně dal všechno na světě. Rytíř to byl chytrý, proto bral a kradl potají. Čeledi však platil za službu dobře a včas a ona mu za to poctivě sloužila až do roztrhání těla.
Tou dobou měl jeden tatarský chán chytrou a moudrou dceru, která se chystala na cestu po cizích zemích, aby poznala svět a přivezla svému národu to, co neznal a neviděl. Tatarská princezna byla odvážná žena. Chtěla s sebou vzít jen dvě urozené služebnice a oblíbeného psa. Chán jí dal ještě hordu vojáků k ochraně a tolik peněz, aby se nikomu nemusela zavazovat vděčností a všechny služby si mohla zaplatit. Když se s princeznou loučil, řekl jí:
„Dcero moje nejmilejší! Nikdy nezapomeň, že jsi z urozeného rodu tatarského chána, a proto nikomu nedovol, aby naše jméno pošpinil nebo zneužil. Budu mít o Tebe starosti, dcero! Aby moje obavy o Tvůj život byly menší, dal jsem tvému průvodu do opatrování několik vzácných sokolů. A
Ty mi po nich posílej o sobě zprávy! Když měsíc půjde nahoru a sokol nepřiletí, budu vědět, žes v nebezpečí. Když bude měsíce ubývat a ani potom sokol nepřiletí, pošlu za Tebou svoje vojsko a běda tomu, kdo by
Ti ublížil!“
Princezna se slzami v očích poděkovala otci za dary a naposledy se s ním objala. Potom se skloněnou hlavou vyšla z jeho stanu a vydala se na dalekou pouť. Od onoho dne vždycky, když šel měsíc nahoru, odlétal vzácný sokol do země tatarského chána se zprávou, že jeho dcera je živa a zdráva v té které zemi. Princezna se zatím ubírala se svým průvodem stále dál na západ, v tu stranu, kde každého večera zapadá jasné slunce.
Lidé tu byli pracovití a obdělávali úrodnou půdu, tkali jemná sukna a z horských potoků rýžovali zlato a stříbro, které dovedli proměnit v drahé šperky a nádobí. Stavěli veliká města z kamene a ze dřeva. Na trzích prodávali zboží nejen vlastní kupci, ale i cizí. Znali všelijaká řemesla a bylo tu víc mistrů než učedníků. V klášterech mniši opisovali vzácná díla mnohých učenců a malíři malovali na dřevěné desky obrazy ze života svatých.
Tatarská princezna často hovořila se svými družkami o všem, co kde uviděla. Než se jednou večer uložila ke spánku, řekla:
„Až se náš tatarský národ všemu tomuhle naučí, nebude mocnějšího národa na světě a jiné národy se mu budou klanět. Dobře si všechno pamatujte, abyste mohly o tom doma vyprávět!“
Druhého dne zase jela princezna bez únavy dál jako dobrý voják, na nic si nestěžovala. Jen svého krásného šatu a šperků se nevzdala na cestách a každého dne si tu nádheru oblékala na sebe. Lidé na ní mohli oči nechat, jak byla krásná. Když tatarský průvod přijel pod Pálavu, uviděla princezna na skalnatém vrchu pevný hrad. A chtěla se na něj zblízka podívat. Její průvodci ji z toho zrazovali a radili, aby tábořila venku pod širým nebem jako každý Tatar. Princezna na jejich rady nedbala a poslala na hrad posla se žádostí, aby v něm mohla s průvodem nocovat Posel nešel s prázdným, mimo prosbu nesl také vzácně tepaný meč v pochvě vykládané stříbrem.
Brzy se vrátil zpět se zprávou, že jsou na Děvičkách očekáváni. Princezna přikázala, aby jí hned připravili nosítka, vzala na sebe zlatem vyšívaný plášť, a tak se dala vynést po příkré hradní cestě až na Děvicky. Z hradu vyjeli naproti ozbrojení jezdci s rytířem v čele, aby uvítali vzácnou návštěvu. Když se oba průvody setkaly, rytíř se přišel princezně poklonit.
„Vzácná paní, slyšel jsem už dávno o Tvé kráse a moudrosti. A jsem rád, že Tě mohu ve svém hradě uvítat. Dal jsem už pro Tebe připravit komnaty. Tvoji koně dostanou tolik píce, kolik jen budou potřebovat, a Tvoji lidé také hladem a žízní trpět nebudou.“
Když to princezna slyšela, pokynula na znamení díků, ale neřekla rytíři ani slova. Jakmile vstoupili do hradu, poručila svým lidem, aby si na nádvoří postavili stany, pak se svými družkami a psem vešla do paláce. Jednu komnatu dostal pes, druhou ty dvě dívky a ve třetí zůstala sama princezna. Sluhové donesli truhlice, podušky, kožešiny a nádobí, aby měla princezna to nejlepší pohodlí.
Rytíř se nemohl na princeznu vynadívat. Velice se mu líbila, její bohatství mu však bylo milejší. V jeho hlavě zrály nekalé myšlenky.
„Vzácná paní, až si odpočineš, přijď dolů na nádvoří! Chtěl bych Tvůj příchod oslavit, a proto jsem pozval pištce a zpěváky, aby dnes večer na
Tvou počest hráli a zpívali Tobě pro radost.“
„Děkuji ti, rytíři! Přijdu, až se na obloze objeví první hvězda a ráda si poslechnu Vaše písně.“ Sotva rytíř z komnaty odešel, princezna ulehla na lůžko. Kvečeru se dala ustrojit do šatů plných perel a vyšívaných ptáků. Ruce si ozdobila mnoha prsteny a náramky, hrdlo zlatými kroužky a řetízky. Do černých dlouhých vlasů jí služebnice zapletly zlaté nitky, na hlavu posadily čelenku z drahokamů. Pak padli před ní na kolena a princezně se klaněly.
Když vyšla z komnaty s psíkem po boku, její družky nesly za ní vzácné kožešiny, aby ji mohly přikrýt, kdyby se večer ochladilo.
Všichni, i rytíř, byli omráčeni nádherou tatarské princezny. I její pes měl zlatý obojek vykládaný drahými kameny. Tolik pokladů málokdo viděl. Lesk zlata, stříbra, drahokamů a perel úplně
rytíře zaslepil. Ty tam byly jeho dobré úmysly a rytířské ctnosti.
Nádvořím zaplály ohně, které tatarští vojáci zapálili, každý u svého stanu. Rytíř dovedl princeznu ke schodům, kam dal pro ni postavit křeslo, a potom poručil, aby pištci a zpěváci začali. Ti se hned pustili do muziky a vyhrávali, jak nejlépe uměli. „Takhle mohou zpívat jen dobří lidé,“ pravila princezna a rukou pohladila psa, který byl jejím nejlepším strážcem. „Umíš také takové písně, rytíři?“
„Už je tomu velmi dávno, co jsem zpíval krásným paním. Těžko bych dnes hledal notu,“ odpověděl zdvořile rytíř a myslel jen na to, jak by získal všechno to veliké bohatství tatarské princezny. Když pištci dohráli a zpěváci dozpívali, znovu se princezna obrátila k rytíři.
„Děkuji Ti za tohle potěšení, pane! Moji lidé mají také rádi písně a tance, ale ty jsou jiné než
Vaše, jako je jiná i má rodná země. Však sám uvidíš a uslyšíš.“ Potom zatleskala a dala rozkaz vojákům a bubeníkům, aby ukázali, co dovedou.
Čeleď na nádvoří še rozestoupila, aby udělala místo. Tataři se postavili do dvou řad s obnaženými šavlemi a vedle nich bubeníci. Potom všechno kolem ztichlo. Vtom se ozvalo slabé hřmění, jako když se blíží bouřka. Hluk postupně sílil, až zavířily tatarské bubny nejsilněji a s nimi zadupaly nohy tatarských bojovníků. Na nádvoří se rozvířil válečný tanec. Šavle blýskaly nad hlavami bojovníků a protínaly se mezi nimi zase až k zemi. Těla se vlnila a prudkými skoky létala vzduchem. Byla to veliká podívaná a ve všech divácích se tajil dech.
Když tanec skončil, rytíř dal vyvalit ze sklepa sudy dobrého pálavského vína, aby je všechny pohostil. Sám nalil víno do dvou skleněných pohárů a připil si s tatarskou princeznou na zdraví. Dlouho do noci se na Děvičkách veselili, až se princezna zvedla a se svými družkami a psem odešla do komnat. Potom i některé ohně pohasly, Tataři i domácí se uložili k spánku.
Když služebnice princeznu odstrojily, usedla ještě k malému stolku a chtěla psát otci psaní, aby ho ráno poslala po vzácném sokolu. Ale potom se rozhodla jinak a ulehla ke spánku. Ještě zbývalo několik dní do úplňku.
Když všechno na hradě usnulo, dal rytíř vzbudit několik svých nejvěrnějších a pověděl jim o svém úmyslu.
„Musíme získat princeznu v tichosti. S jejími družkami si už poradíme, ani kapku krve neprolijeme nadarmo.“
„A když se náš úmysl nezdaří?“ zeptal se jeden z pomocníků.
„Tak nešetřete nikoho! Nyní jsou ještě Tataři zpití vínem a do rána musí být po všem. Až ty Tatary pobijete, naházejte jejich těla do hradního sklepení, aby je ani pes nenašel.“ Potom se rozešli, každý za svým dílem.
Když rytíř vstoupil se dvěma pacholky do první komnaty, pes na ně začal dorážet. Ale oni mu provazem zadrhli hrdlo a vyhodili ho oknem. V druhé komnatě spaly na zemi u dveří dvě dívky, zakryty vyšívanými pokrývkami, vlasy měly rozpuštěny kolem hlavy. Pacholci k nim přiskočili a těmi dlouhými černými vlasy je zardousili. Ani vzdech z jejich hrdel nevyšel. Vše se událo v tichosti a rytíř byl spokojen. Potom ty dvě vyhodili oknem jako předtím princeznina psa.
Ve třetí komnatě spala princezna. Když uslyšela kroky, hned byla vzhůru. Rychle vstala a šla se podívat, co se děje. Jak otevřela dveře, hrůzou ustrnula. Rytíř se dvěma pacholky stáli před ní, ale ani o krok neustoupili.
„Kde jsou mé služebnice? Kde je můj pes?“ ptala se princezna. „Co se tu děje?“
„Nic, paní, nic! A budeš-li moudrá, ani vlásku na Tvé hlavě nezkřivíme. Přišel jsem si pro Tvoje poklady, a dáš-li je po dobrém, ušetřím Tě na životě!“ řekl rytíř.
„S vrahy a zloději jsem nikdy nevyjednávala a vyjednávat nebudu. Víš přece, s kým mluvíš. Jsem chánova dcera a Tys věděl, koho jsi na svůj hrad pozval. Nezapomeň na své rytířské povinnosti!“
Ale rytíř byl posedlý touhou po majetku a na nic jiného nemyslel.
„Když tedy nedáš po dobrém, nebudu šetřit ani tebe!“ a pokynul pacholkům, aby konali své dílo.
Ti princeznu zardousili jejím vlastním rouchem, aby ani kapka urozené krve nepadla na jejich hlavy. Potom ji vyhodili oknem tam, kam padl její věrný pes a dvě služebnice. Na nádvoří byli zatím pobiti všichni Tataři. I vzácní sokoli padli za oběť rytířově čeládce.
Potom dal rytíř svým nejbližším po hrsti zlata a poslal je pryč, aby se mohl sám těšit z nabytých pokladů. Přebíral v truhlicích zlaté náramky, prsteny a řetězy, perlové náhrdelníky a spony i zlaté mince.
Když už začalo svítat, vzpomněl si rytíř, že by měl dát ty nešťastníky tajně zahrabat. Vyhlédl oknem a strnul. Pod hradem stály tři zkamenělé postavy a podobaly se tatarské princezně a jejím dvěma služebnicím. I ten pes jim seděl u nohou, celý z kamene.
„Kde se vzaly ty kamenné sochy? Co se to stalo? Stráže! Stráže!“ Rytíř křičel a všech se vyptával, ale nikdo nevěděl, jak se ty kameny pod hradem z čistá jasna objevily. Poručil tedy pacholkům: „Běžte a kladivy je rozbijte! Nechci je tam vidět!“ Pacholci běželi, aby ty kameny rozbili a svalili s kopce dolů. Ale všechna jejich námaha byla marná. Ruce jim zemdlely dřív, než je na kamenné sochy vztáhli. Nakonec ze strachu utekli. Rytíř se zlobil a nové lidi tam posílal, ale nikomu se nepodařilo sochy zničit.
V tatarské zemi zatím marně čekal chán na vzácného sokola. Měsíc dávno už byl v úplňku, ale sokol nepřilétal. Proto se jednoho dne postavil chán do čela vojska a vydal se na západ hledat princeznu, svoji nejmilejší dceru.
Tatarští bojovníci se hnali na malých černých koních jako veliké mračno. Přes co přejeli, všechno zničili a nikoho nešetřili. Mocný chán měl v srdci velikou bolest a byl ke každému nelítostný. Podle zpráv věděl, že princeznin průvod směřoval k Pálavě. A všude, kde se jeho lidé vyptávali, slyšeli, že dojela až k Děvičkám. Chán přitáhl se svým vojskem až k Pálavským vrchům a pod hradem dal rozložit svůj tábor a postavit stany. Jeho stan byl ten největší a nejpěknější. Potom poslal znovu svoje zvědy po okolí a ti se brzy vrátili se zprávou, že princezna byla na Děvičkách a že ji potom už nikdo neviděl. Chán dal tedy rozkaz, aby pevného hradu dobyli a princeznu tam hledali.
Když rytíř viděl, že se Tatarům neubrání, snažil se s nimi vyjednávat, ale tvrdil, že o tatarské princezně neví. Jednoho dne však přivedli k chánovi zajatce, kterého chytili nedaleko tábora, kde se schovával v křoví.
„Pověz, co víš!“ přikázal mu chán. „Jinak Ti dám oči vyloupat a jazyk vyříznout, abys do smrti nic neviděl a nic nepověděl. Slyšel jsi někdy něco o tatarské princezně?“
Chudák neměl co ztratit, jen vlastní život. A proto když viděl světélko naděje, že se zachrání, pověděl chánovi všechno, co věděl.
„Milostivý cháne! Chodím po kraji a všelicos mezi lidmi slyším. Povídalo se, že jakási tatarská princezna přijela na Děvičky, ale nikdy už odtud nevyšla. Když jsem šel posledně kolem hradu, uviděl jsem tam stát podivné kameny, které tam nikdy nestály. Jsou podobny třem ženám a ta prostřední z nich si oči zaclání rukou, jako by chtěla dohlédnout až k východu. Vedle sedí pes, jako by je chránil. Víc
Ti nepovím, milostivý cháne, protože víc nevím.“
Když domluvil, zařval chán strašlivým hlasem a chuďas myslel, že je to jeho poslední chvíle. Bylo mu však poručeno, aby je nejdříve dovedl k třem kamenům. Jakmile je chán uviděl, padl před nimi na tvář a rukama kolem sebe zemi rozdíral, až je měl rozdrásány do krve. Tataři kolem něho se třásli strachem a čekali, co jim veliký chán poručí. Dlouho trvalo, než se zvedl ze země, pak nařídil, aby k němu přivedli hradního pána.
Tataři přivlekli rytíře na provazu jako nějaké dobytče. Když ho chán uviděl, plivl na něho a řekl:
„Takového prašivého psa už dlouho země nosit nebude!“
Rytíř prosil o milost a všechno zapřel, ale chán ho už neposlouchal. Poznal, že se tu stala hrozná vražda a jeho nejmilejší dcera že už nežije. Proto rozkázal svým sluhům, aby jeho pomstu dokonali. Tataři postavili na oheň železný kotel, chán dal všechno zlato ze sebe strhat a naházet do kotle. Když je roztavili, rozpálené zlato nalili rytíři do hrdla, aby se jím udusil. Místo očí mu dali dvě veliké perly, aby dřív smrti dohlédl. A kolem hrdla mu utáhli zlatý psí obojek. Potom ho jako prašivého psa shodili se skály.
„Viděli jste, jak trestá mocný chán, a dobře si to pamatujte!“ řekl a obrátil se na chuďasa, který musel všemu přihlížet „Ty nyní jdi a pověz všem lidem, cos viděl!“ Potom dal vypálit dědiny, města a pobořit hrady. Tatarský chán táhl moravskou zemí, vše plenil a lidi mordoval, tak hrozně se mstil za smrt své nejmilejší dcery. Pod Děvičkami dodnes stojí kamenná tatarská princezna se svými dvěma služebnicemi a věrným psem. Kámen se pod přívalem dešťů a silou větrů pomalu rozpadá, ale spáchané zlo, které se tu stalo, nikdy nikdo neodčiní.
|
