home, Pohádky Texty / Audio / On-line,  Básničky, Hádanky, Rozpočítávadla, Jazykolamy, Ankety, Informace

Nahoru

Šnečí pohádky - Vladimíři

Toulavá slina

Jednou dávno v daleké zemi se udál následující příběh .....
Na louce u bukovo ..... březového lesa žila rodinka šneků. Nejstarší byli babička Vladimír a děda Vladimír, potom táta Vladimír a máma Vladimír a ještě mladší jejich tři šnečci Vladimír, Vladimír a nejmladší Vladimír. Žili si tam docela spokojeně, radovali se z tepla slunce, z vůně trávy, chladu hlíny, ze šumění lesa a bublání malého potůčku.
Ale co se jednou nestalo. Naše rodinka se vzbudila ráno sotva hodinku po východu slunce. A všem se zdálo ráno nějaké divné.
„Hele,“ řekl nejstarší šneček Vladimír, „slunce hřeje nějak divně.“
„No jo, hřeje nějak jinak,“ zapištěl nejmladší šneček Vladimír.
„A tráva sice voní, ale ne jako dřív,“ přidala se babička Vladimír, která si na vůni trávy odjakživa potrpěla.
„Mně spíš připadá, že hlína nechladí, co dřív,“ zabručel horkokrevný táta Vladimír.
„Cože?“ zívnul děda Vladimír, kterého vzbudilo teprve teď brblání ostatních.
„Dědo Vladimíre, les šumí nějak cize,“ postěžoval si prostřední šneček Vladimír a dodal: „i potůček bublá jinak než bublal včera.“
„Vážně? Mně se ani nezdá.“ Zapochyboval děda Vladimír.
„Protože špatně slyšíš, dědo,“ zvolali všichni ostatní šneci Vladimír.
„No jo, no jo,“ odsekl děda Vladimír, „až Vám všem bude tolik, co mně .....“
„No jo, no jo,“ parodovala ho šnečci, „to už taky nebudeme nic slyšet.“
„Všechny cestičky jsou oslizlé víc než jindy,“ přiběhla maminka, která jako každé ráno obešla celou louku. Na své kondici si totiž dost zakládala.
A tak se šnečí rodina začala radit a nakonec se usnesli, že na ně přišla toulavá slina a že musí vyrazit jak se říká ..... o louku dál.
Jen děda Vladimír protestoval:
„Na tuhle louku jsme všichni zvyklí, vždyť Vladimír, Vladimír a Vladimír se tady narodili. Nenajdete žádnou louku, kde je všechno tak krásně uspořádané jako tady.“
Ale ostatní ho přesvědčili. Vždyť toulavá slina je toulavá slina. A ještě ke všemu šnečí.
Šnečí toulavá slina, to je totiž něco podobného, jako když člověka začnou svědit toulavé nohy, nebo jako když tulák lišák zavětří vůni dálek.
A tak se šneci vydali na cestu. Nemuseli dlouho otálet, protože jak známo takový šnek má permanentně sbaleno. Vpředu máma Vladimír, která byla, jak známo, v nejlepší formě. Za ní táta Vladimír, za ním šnečci Vladimír, Vladimír a Vladimír. Úplně nakonec šla babička Vladimír, která popoháněla remcajícího dědu Vladimíra.
K večeru dorazili ke krásné veliké louce. Ale představte si jejich překvapení, když na té louce uviděli snad tisíc šneků Vladimírů. Začali si s nimi povídat a dozvěděli se, že všichni ti Vladimíři chytili toulavou slinu a všichni se náhodou vydali směrem k této louce.
A tak několik dní všichni ti Vladimíři pobyli spolu na louce. A potom, když se dosyta vypovídali a ztratili toulavou slinu, tak se zase vrátili na svoje louky. Jen některé rodiny, zvlášť ty mladší, se navzájem domluvily a své louky si vyměnily.
Také naše šnečí rodina našla jednu šnečí rodinu, která chtěla rok prožít na jiné louce než té svojí. A tak si rodiny vyměnily svoje nejstarší šneček za nejstarší šneček druhé rodiny, aby jim šnečci ukázala cesty k novým loukám. A domluvili se navzájem, že za rok a den se tady na té louce sejdou a louky si zase vymění zpátky.
A kdo ví, třeba se tu zase shledají snad s tisícem dalších šneků.
Zazvonil zvonec a šnečího vyprávění je konec. A věřte nevěřte, všechno je to pravda. Na psí uši a Toriškovu duši.

Šnečí pohádky

Je večer, na louku padla tma. Skoro všichni šneci Vladimír dojedli báječnou večeři, kterou jim připravil tatínek Vladimír z pampeliškových listů, jitrocele a nějakých dalších přísad, které jsou však tajné, a proto Vám je nemůže prozradit. Nejmladší šneček Vladimír ještě přežvykuje.
„Tatínku Vladimíre, pověz nám nějakou pohádku,“ poprosil prostřední šneček Vladimír. Šneci Vladimíři totiž milují pohádky a znají jich spoustu. Ty nejoblíbenější vydrží poslouchat kolem dokola.
„Ano, ano, třeba tu O Cintálkovi,“ přidal se s plnou pusou jitrocele nejmladší šneček Vladimír.
„Nebo raděj tu O kouzelném šnekovi Vladimírovi,“ mínila maminka Vladimír.
„Myslíš, že bych měl?“ zeptal se teď už zviklaný tatínek Vladimír, který se předtím tvářil na nápad vyprávět dost nepřístupně. Určitě proto, že se během dne prostřední šneček Vladimír a vypůjčené šneček Vladimír dvakrát poprali. A kromě toho, je veřejným tajemstvím, že tatínek Vladimír raději pohádky poslouchá než vypráví.
„Já bych raděj chtěl tu O bohatýru Vladimírovi,“ ozval se zase prostřední šneček Vladimír.
„Tu ale umí líp vyprávět babička Vladimír,“ chopil se samozřejmě příležitosti tatínek Vladimír: „Babičko Vladimíre, povídej nám pohádku O bohatýru Vladimírovi.“
Babička Vladimír se s trhnutím vzbudila, a než se stačila zeptat, co se děje, předběhl jí nejmladší šneček Vladimír, které už konečně také dojedl večeři.
„Babička Vladimír ale vždycky v půlce vyprávění usne.“ protestoval šneček.
„Já že usnu! Vždyť já skoro nespím! My staří šneci Vladimíři už jen tak podřimujeme a skoro nespíme.“
„No ale minule, když si vyprávěla O kouzelném potůčku, tak si usnula zrovna v nejnapínavější části,“ připomněl babičce Vladimírovi nejmladší šneček Vladimír.
„No jasně,“ ušklíbl se prostřední šneček Vladimír, „Zrovna když to bylo nejnapínavější! Když červená rybka všechny přechytračí! To je pro šnečci škvrňata.“
„To teda není,“ nafoukl se nejmladší šneček Vladimír.
„Jasně že není,“ kupodivu se nejmladšího šnečka Vladimíra zastal vypůjčený šneček Vladimír, „není o nic horší, než ta Tvoje smradoslintová pohádka O bohatýru Vladimírovi.“
„Není smrdoslintová, ty jeden ….“
„Přestaňte se hádat!“ uklidňovala je maminka Vladimír.
„Přestaňte se hádat, nebo nebudu nic vyprávět!“ řekl přísně tatínek Vladimír.
„Přestaňte po sobě plivat!“ zlobil se dědeček Vladimír.
Babička Vladimír neřekla nic, protože znovu usnula.
„Já myslím, že nejlepší pohádka je ta O suchém větru,“ snažil se situaci utišit dědeček Vladimír.
Prostřední šneček Vladimír se ale nechtěl jen tak vzdát:
„O bohatýru Vladimírovi je náhodou skvělá pohádka. Třeba tam, jak přemůže tu obří velkou krysu.“
„Ale o suchém větru je lepší,“ mínil dědeček Vladimír, „třeba jak ten zlý suchý vítr vysuší hrdince všechen sliz, právě když potřebuje uniknout.“
„No, a potom jak se polepší a vysuší její stopu na skále, aby ji nemohli sledovat!“ přidala se maminka Vladimír k dědečkovi Vladimírovi.
„A nakonec jak se dostane první k míse salátu dlouhověkosti!“ pokračoval zase dědeček Vladimír, „Nádherný konec.“
„Ano, myslím, že bych mohl vyprávět pohádku o suchém větru,“ souhlasil tatínek Vladimír.
Ale když se rozhlédl, zjistil že kromě babičky Vladimíra už spí i nejmladší šneček Vladimír, prostřední šneček dokonce pochrupuje a vypůjčenému šnečekti Vladimírovi z očí zbývá jen uzounká štěrbinka. A tak si budou šneci Vladimíři muset počkat na pohádku až do příštího večera.

Podzimní ráno

„Co budeme teď dělat, když se nebudeme koupat?“ přemýšlel nejmladší šneček Vladimír, když otevřel oči a rozhlížel se kolem. Ráno bylo opravdu studené. Zcela jiné, než ta krásná teplá letní rána, která přímo vybízela ke koupání.
„Co budeme teď dělat, když se nebudeme koupat?“ zeptal se nejmladší šneček Vladimír prostředního šnečka Vladimíra, který také právě otevřel oči.
„Nevím, asi počkáme, až přehrada zamrzne a budeme bruslit.“
„Ale co budeme dělat při tom čekání?“
Babička se zájmem začala poslouchat hovor šnečků.
„Tatínek Vladimír by nám mohl vyprávět pohádky,“ napadlo vypůjčeného šnečka Vladimíra.
„Celé dny?“ podivila se babička Vladimír.
Rozmluva šnečků už vzbudila všechny. Ale někteří šneci Vladimíři se raději rozhodli předstírat spánek. Jako třeba tatínek Vladimír.
„Mohli bychom si prohlížet babiččiny herbáře,“ navrhl dědeček Vladimír. O kytky sice neměl žádný zájem, natož o květiny sušené, ale zato potřeboval babičku Vladimíra udobřit. Včera jí totiž řekl něco o vybledlém krunýři. A to je věc, která každého šneka Vladimíra prostě musí pobouřit. Že pobouření roste úměrně s věkem, ani nemusím podotýkat.
„Pohádkybych klidně vydržel poslouchat celý den,“ souhlasil nejmladší šneček Vladimír.
„Ale kdo by nám dělal salát k večeři?“ ozvala se zase babička Vladimír.
„Mohli bychom konečně uspořádat šnečí závody,“ navrhla maminka Vladimír, která už nemohla vydržet mimo hovor.“ Tentokrát by snad nepřišel déšť a nerozmočil celou dráhu.“ Běžecké závody měly být už tak dávno, že snad ostatní šneci Vladimíři úplně zapomněli, že něco takového vůbec mělo probíhat. Maminka Vladimír ale se svou láskou ke sportu zapomenout nemohla. Jenže zkuste v parném létě dostat šnečky z vody. Stejně tak je těžké ukončit “hluboké přemýšlení” dědečka Vladimíra, a nebo “počítání sluníček sedmitečných, které jdou přes klacík na druhou stranu potůčku” babičky Vladimíra.
„Třeba náhodou zamrzne docela brzo,“ nechtěl od svého návrhu odstoupit prostřední šneček.
„Salát by mohl tatínek Vladimír míchat, zatímco bude vyprávět pohádku,“ věděl si rady nejmladší šneček a tatínek Vladimír pro jistotu začal tiše pochrupovat.
„Minule jsem ani nebyla v tak skvělé formě jako teď, určitě bych vyhrála.“
„Nejvíc se mi líbí ta žlutá kytička z naší staré louky. Ta, co kvete právě když slézá sníh.“ pravil velmi přesvědčivě dědeček Vladimír.
„Rána jsou tak studená, že bude led dřív, než si myslíte.“
„Nejdřív ale tatínek Vladimír musí nasbírat lístky a kořínky,“ řekl vypůjčené šneček Vladimír, „čím delší to bude pohádka, tím víc salátu tatínek udělá.“ Tatínek začal pochrupovat o poznání hlasitěji.
„Nebo ta růžová, ta maličká, jak se jmenuje ..... .“
„Měli byste se taky zeptat tatínka Vladimíra, jestli Vám chce vyprávět,“ řekla babička Vladimír. Snahy dědy Vladimíra ani nebrala na vědomí. O jejím krunýři a vybledlosti nikdo nebude mluvit jedním dechem!
„Tatínku Vladimíre!“ budil tatínka vypůjčený šneček Vladimír.“Budeš nám vyprávět pohádky, než zamrzne potůček?“
„Tatínku Vladimíre!“ pištěl nejmladší šneček Vladimír,“ budeš nám vyprávět pohádky, než uděláš salát?“
„Tatínku Vladimíre, že si uděláme běžecké závody?“ zatřásla s tatínkem maminka Vladimír.
„Tatínku Vladimíre, že si uděláme krasobruslařské závody?“ zatřásl s ním z druhé strany prostřední šneček Vladimír.
„Uááá .....“ probudil se tatínek Vladimír.“Říkali jste něco?“
„Ta bílá kytička se žlutými flíčky ..... .“
Všichni šneci a šnečci začali mluvit přes sebe. Jenomže tatínek Vladimír se neprobudil jen tak! Všechno si pořádně promyslel.
„Já Vám řeknu, co uděláme!“ řekl a udělal dramatickou pauzu. Nikdo už napětím ani nedýchal.“Uspořádáme si karneval!“
To bylo něco. Tím tatínek Vladimír všechny tak překvapil, že na pohádky, salát, běžecké závody, bruslení, vybledlé krunýře a herbář dočista zapomněli. S čímž samozřejmě tatínek Vladimír počítal.
„Zítra večer bude průvod masek.“ řekl tatínek Vladimír. „Ten, kdo vyhraje, ten si může vybrat, kterou pohádku bude chtít slyšet, a já mu jí budu vyprávět.“
To byla pravá šnečí výhra. Protože, jak všichni dobře víme, šneci Vladimíři pohádky milují k zbláznění.

Šnečí pohádka o Cintálkovi

Dobrý večer, šnečci Vladimíři a šnečci Vladimíři, pohodlně se posaďte a držte si ulity! Pohádka začíná.
Všechno se to stalo velmi dávno. Tak dávno, že už nežije ani nejstarší šnek Vladimír, jehož děd šnek Vladimír by ty dávné události pamatoval. Oulitské lesy a louky tehdy po léta sužovala stará zlá vrána. Každý den od rána až do soumraku létala a snažila se najít nějakého šneka nebo šneček, aby ho zahubila. Každý den, kdy nerozklovala alespoň jednu ulitu, považovala za ztracený.
Proti vráně nebylo obrany. Všichni šneci Vladimíři se pořád museli schovávat a poučovali už malá šnečci:
„Přes louku choď opatrně, rozhlédni se nejdřív po obloze, jestli neletí zlá vrána.“
“Já vím, já vím,“ odpovídala šnečci, která napomenutí slyšela snad vícekrát, než kolik je závitů na všech šnečích ulitách dohromady, „Rozhlédnu se vpravo nahoru i vlevo nahoru. A budu se plazit od listu k listu, abych se včas schoval.“
Ale stejně se často stávalo, že vrána nachytala nějaké šneček při neopatrnosti. A stejně tak často jí za oběť padli staří šneci.
Jednou takhle šel starý šnek Vladimír přes louku. Opatrně se rozhlédl, než vyšel. Ale byl už starý a zlé vrány na obzoru si nevšiml. Plazí se rychle pod list. A tom! Pleskání křídel. Obloha jako by ztemněla. Rychle se rozběhl. Nejbližší list byl nedaleko.
„Jsem přece ještě mladík,“ prolétlo tomu starému šnekovi hlavou, „Stihnu to. Určitě.“ Ale nestihl. A zlá vrána mu rozklovla jeho starý krunýř.
„Tak a dost!“ rozzlobil se šneček Vladimír, vnouče toho starého šneka Vladimíra, „Já náš krásný kraj napospas vráně nenechám!“ A od té doby stále chodil zamyšlený a málem ani od samého přemýšlení nemohl spát. Ostatní šneci Vladimíři už si z něj začali dělat legraci:
„Pořád jen ležíš, za chvíli obrosteš mechem jako kámen!“
„No ovšem! Kámen!“ šneček Vladimír se vymrštil jako pružina, „Kámen, to je ono.“
A narafičil v noci na louku, kde zahynul jeho dědeček, kámen ve velikosti šneka. Doufal, že si zlá vrána kámen splete se šnekem a rozbije si o něj svůj zlý zobák.
Pak přišel den. Všichni šneci Vladimíři pod stromy na okraji louky napjatě čekali na přílet zlé vrány. Už se její obrys mihl na obzoru. Už byla nad lesem. Šneci napjetím přestali dýchat. Zakroužila nad loukou. Zahlédla kámen. Spustila se k němu jako šipka. Ale co to? Najednou se kus nad zemí obrátila a s posupným krákoravým smíchem odletěla.
„Ach jo,“ byl zklamaný šneček Vladimír, „asi se můj kámen málo podobal šnekovi. Možná kdybych ho něčím barevně pocintal .....“ Zamyslel se.
Ale ostatní šneci také byli zklamaní:
„Pocintal! Pocintej samo sebe, ty Cintálku!“
„Cintálku! Cintálku!“ ozývalo se ze všech stran posměšné volání. Šneci Vladimíři tehdy totiž také slovo cintat používali, když podle nich někdo mluvil naprázdno, prostě mlátil slámu.
Jenže šneček Vladimír se jen tak nehodlal vzdát, i když mu ostatní od té doby neřekli jinak než Cintálku. Šneček se snažil vymyslet, jak kámen připodobnit šnekovi. Utěšoval se také tím, že ačkoliv jemu se ostatní posmívali, nikdo žádný jiný plán nevymyslel.
Jak vlastně vypadá šnek, který právě utíká před zlou vránou? Šneček se to rozhodl za každou cenu zjistit. Vylezl si doprostřed louky na veliký pískovcový kámen, aby mohl sledovat dění. Aby ho vrána nenašla, nejdřív si ulepil ulitu medem a potom se vyválel v písku. Splynul s kamenem docela dobře, ale stejně to chtělo moc a moc odvahy.
Cintálkovo úsilí přineslo ovoce. Navečer měl docela jasnou představu, jak musí vypadat kámen, aby si ho zlá vrána spletla se šnekem. Těžší ale bylo přimět ostatní šneky Vladimíry, aby mu pomohli. Nakonec je ale šneček Cintálek přesvědčil. Řekl jim:
„Neprosil bych Vás o pomoc, kdybych všechno mohl zvládnout sám. Také bych Vás nepřesvědčoval o svém nápadu, kdyby kdokoli z Vás měl lepší. Co ale ztratíte, když mi pomůžete? Přinejhorším nic nezískáte.“
Šneci se po sobě dívali a nemohli najít ani jediné slovo.
Tak dosáhl Cintálek svého. Všichni mu v noci pomohli. Donesli kámen šneka na jiné místo na louce. Na místo, které šneček Cintálek schválně vybral. Byl blízko keříku, pod kterým se mohlo schovat spousta šneků Vladimírů. Někteří šneci Vladimíři potom uklouzávali a uslintávali cestičku od kamene ke keříku, jiní natírali kámen medem smíchaným s pískem a kreslili mu ulitu a závity. Nakonec kolem kamene uvázali silné šnečí lano.
A když přišel den, deset těch nejsilnějších šneků Vladimírů a šneček Cintálek se schovali pod keřem. Ostatní vše napjatě sledovali z lesa. Na obzoru se objevila zlá vrána. Zakroužila nad lesem. Přeletěla nad loukou. Teď spatřila kámen.
„Tahejte!“ zavelel naléhavým šepotem Cintálek, „rychle tahejte!“
A šneci tahali, kámen se dal do pohybu. Vrána se rychle vrhla k utíkající oběti. Dostihla ji a klov, klovla do ulity. Ale co to? Taková bolest!
Vrána zakrákala a rychle se vznesla. A odletěla kdo ví kam. Zůstaly po ní jen střepiny ze zobáku. Už se nikdy nevrátila a žádný šnek Vladimír už o ní neslyšel.
A našemu šnečkovi zůstalo jméno Cintálek. Nikdo ho ale už nevyslovoval s posměchem.

Rýma

Když takový šnek Vladimír dostane rýmu, kýchá a kýchá a kýchá a ..... pčík. Kýchá na všechny strany. A hlavně, kýchá téměř nepřetržitě. Taková šnečí rýma není nic příjemného.
Ale kýchání se šnek Vladimír může docela rychle zbavit. Stačí spolknout čtyři hořké kapky z jitrocele, které vyrábí tatínek Vladimír. Ony ty kapky vlastně ani tak hořké nejsou. Ale .....
„Pčík!“ kýchl nejmladší šneček Vladimír.
„Pčík, pčík, pčík a pčík.“ Vypůjčené šneček Vladimír se na něj překvapeně podíval z přehrádky na potoce.
„Pčík, he ..... hepčí!“ oplatil mu pohled nejmladší šneček.
„Tatínku Vladimíre!“ zakřičel prostřední šneček Vladimír.
„Tatínku Vladimíre! Nejmladší šneček dostal rýmu!“ K potoku přibíhali ostatní šneci Vladimíři.
„Dostal rýmu?“ udýchaně se optala maminka Vladimír, která přerušila své obcházení louky.
„Hepčí! Pčí, pčík!“ potvrdil jí nejmladší šneček.
„To bude muset sníst jitrocelové kapky,“ řekla babička Vladimír
„Tatínku Vladimíre! Přines kapky!“ zavolal dědeček Vladimír úplně zbytečně, protože tatínek Vladimír už pro ně vyrazil. Hned jak slyšel šnečí kýchnutí.
A tím to začalo. Všichni šneci Vladimíři se vydali od potoka ke svému příbytku a od jejich hloučku byl slyšet takovýto hovor.
„Pčík, pčík, pčík.“
„No, no, hned jak sníš kapičky, tak Tě kýchání přejde,“ uklidňoval dědeček Vladimír
„Ty hrozně hořké kapičky?“ otázal se prostřední šneček Vladimír a mrkl na vypůjčeného šnečka.
„Ty hrozně hořké kapičky?“ otázal se tedy i vypůjčený šneček, i když zatím přesně nevěděl, odkud vítr vane, „myslíte ty příšerně hořké kapičky?“
„Já ..... pčík, já, pčí pčí pčík, nech ..... hepčík,“ přidal se i nejmladší šneček Vladimír, který samozřejmě kapičky chtěl, protože zas tak hořké nebyly. A koho by bavilo stále kýchat
„Říká, že je nechce!“ přetlumočil dospělým šnekům Vladimírům vypůjčený šneček
„Pčík.“
„Nechce?“ podivil se důvěřivý dědeček Vladimír
„Nechce?“ podivila se maminka Vladimír, která ovšem začínala tušit, co je ve hře
„Nechce?“ podivila se babička Vladimír, které bylo všechno přehledně jasné, ale nechtěla šnečkům kazit legraci
„Říká, že je nechce, ale kdyby k nim poslouchal pohádku, .....“ přetlumočil poněkud volněji prostřední šneček Vladimír
„Hepčí!“ potvrdil to nejmladší šneček vítězoslavně a začal přemýšlet, jak by se taková rýma dala pořídit každý týden. Nebo řekněme každý měsíc
„Spolkni ty kapičky, nejsou tak hořké,“ řekl přísně tatínek Vladimír a nakapal na lžičku čtyři kapičky z malé lahvičky
„Pčík!“ kýchl dotčeně nejmladší šneček Vladimír. Co je tohle za tón, když je chudáček šneček nemocný?!
„Pčík!“ a kapičky přistály tatínkovi Vladimírovi na ulitě.
„Vladimíre, spolkni ty kapičky,“ domlouvala mu maminka Vladimír, „vždyť tatínek Vladimír Ti určitě alespoň nějakou krátkou pohádku poví.“
„Krátkou?“ podivil se prostřední šneček Vladimír. Babička Vladimír souhlasně pokrčila nos. Krátkou pohádku! Čeho se tady starej šnek Vladimír ještě dožije. A začala taky přemýšlet, kde se vlastně bere šnečí rýma
„Musí být dlouhá,“ řekl přísně vypůjčený šneček Vladimír, „krátká pohádka za nic nestojí.“
„Musí to být pohádka o Jitrocelové víle,“ řekl prostřední šneček Vladimír stejným tónem
„No jistě,“ dodala babička poťouchle, „jinak by třeba ani kapky nezabraly.“
„No, co se dá dělat,“ nalil tatínek Vladimír nové kapky. Stejně mu bylo jasné jak to skončí. Teď bude muset vyprávět pět nebo šest dní pohádky skoro nepřetržitě. Dokud se šnečkovi Vladimírovi rýma docela neztratí.

Cedle s medem

Podzim už skoro začal ztrácet své barvy. Chladná už byla nejen rána, ale celé dny. Na koupání nebylo ani pomyšlení. Ale na bruslení ještě také ne. Přehrádka, ke smutku prostředního šnečka Vladimíra, ne a ne zamrznout. Ale šneci se vždycky zabaví, jsou totiž k zábavě přímo stvoření. Skoro každý den šnečci Vladimíři přemluvila tatínka Vladimíra, aby jim vyprávěl pohádku.
„Tatínku Vladimíre, povídej nám pohádku,“ prosil nejmladší šneček Vladimír.
„Vždyť jsem Vám už dneska jednu povídal.“
„Ale ta byla krátká,“ namítl nejmladší šneček. Pohádka to byla sice jedna z nejdelších, ale šnečkům se zdály všechny pohádky krátké. Začnou se vyprávět, ale než se nadějete, už jsou u konce.
„Zase tak krátká nebyla. A já musím ještě udělat salát k večeři.“
Šnečci se na chvíli vážně zamyslela. Slíbit pomáhání s přípravou salátu, to není jen tak.
„A co kdybychom raděj dneska měli cedle s medem?“ vzpomněl vypůjčený šneček Vladimír své oblíbené jídlo, kterého se nemohl nabažit. V jeho rodině je vůbec nedělali, a to dokonce ani na žlutý svátek jarní rovnodennosti.“A tatínek Vladimír by nemusel sbírat listy a kořínky.“
„No jasně!“ přidal se prostřední šneček Vladimír.“Medy babičky Vladimíra přímo zbožňuju!“ Tak jako byl tatínek Vladimír odborníkem na saláty, stejně pokud jde o medy, byla odborníkem babička Vladimír. Šneci samozřejmě jedí jenom med, do kterého se přidá šťávička z květů. A kdo by lépe rozuměl květům než babička Vladimír.
„Musíte vybrat ten správný den pro správnou květinu, aby byl med nejlepší,“ říkává vždycky babička Vladimír celé jaro, když si jí rodina dobírá, že nedělá nic jiného, než voní ke květům.“Jeden den nepřivoním a druhý den už bude pozdě.“ Každý rok připraví nejméně pět druhů medu.
A šnečci už zlákala na pohádku i maminku Vladimíra:
„Tak nám pověz pohádku, tatínku Vladimíre,“ řekla, „vyprávěj tady, abych taky slyšela a já zatím připravím cedle.“
„A já budu hlídat šnečci Vladimíry, aby neulizovala medu,“ podotkla babička Vladimír, která samozřejmě věděla, jakou otázku tím otevře. A taky že ano.
„A jaký med si dneska dáme?“ zeptal se dědeček Vladimír. Bylo mu to celkem jedno, protože jeho nejoblíbenější pomněnkový med už došel. Ostatním to ale tak jedno nebylo. Vlastně ještě vypůjčenému šnečkovi Vladimírovi byl výběr lhostejný, protože mu chutnaly všechny medy stejně.
„Já bych chtěl pampeliškový,“ přál si rychle nejmladší šneček Vladimír.
„Já heřmánkový,“ přál si prostřední šneček Vladimír.
„Já sedmikráskový,“ přála si maminka, které se vždycky po večeři se sedmikráskovým medem zdály krásné pohádkové sny. Jednou dokonce sen byl tak jasný, že ho vyprávěla ostatním šnekům Vladimírům a vznikla z něj nová šnečí pohádka.
„Já jitrocelový, ten se letos povedl nejlépe,“ přiložila polínko do ohně babička Vladimír, celá šťastná, že se teď nejméně půl hodiny budou všichni dohadovat o jejím zamilovaném koníčku. Škoda, že nad herbářem se nikdy takový hovor pořádně nerozproudí.
„Dneska je den jako stvořený pro heřmánkový med,“ řekl rozhodně prostřední šneček Vladimír.
„Ne, ne, ne, dneska je den jako stvořený pro pampeliškový med,“ hádal se nejmladší šneček Vladimír.
„K vyprávění pohádky se nejlépe hodí sedmikráskový med,“ podotkla maminka Vladimír. A všichni ztichli. Dokonce i šnečci, která už málem vytáhla do boje. Pohádka, no ovšem, dneska rozhodně není čas se hádat o medu. Stejně jsou všechny druhy dobré.
„Řekni, tatínku Vladimíre, jaký med bys chtěl na cedle?“ zeptal se sladce nejmladší šneček Vladimír tatínka Vladimíra, který se ještě nedostal vůbec ke slovu. A šneček se nezklamal.
„No tak tedy třeba pampeliškový,“ řekl tatínek Vladimír, „A jakou pohádku mám vyprávět?“
Je Vám jasné, co následovalo. Ale můžu Vám prozradit, že vyhrála pohádka O toulavé žížale a cedle se báječně povedly.

Víla Ryměnka

Jedna z nejoblíbenějších pohádek šnečků Vladimírů trpících rýmou je ta o víle Rýměnce.
„Tatínku Vladimíre!“ zavolal chraptivým hlasem nejmladší šneček Vladimír, které už po kapičkách samozřejmě vůbec nekýchal.
„Tatínku Vladimíre!“ zachraptěl znova, ale tatínek Vladimír ho opět neslyšel.
„Tatínku Vladimíre!“ zařval vypůjčené šneček Vladimír.
„Tatínku Vladimíre!“ zapištěl prostřední šneček tak, že všichni málem ohluchli a spící sova na kraji lesa spadla ze stromu.
„Tatínku Vladimíre!“ zašveholila sladce babička Vladimír na přicházejícího tatínka Vladimíra, „pojď povědět chudáčkovi Vladimírovi pohádku.“
„O Rýměnce,“ zachraptěl rozhodně chudáček, dříve než se tatínek stihl optat.
„O víle Rýměnce?“ zeptal se podivným tónem tatínek Vladimír. V hlase se mu mísila únava, zoufalství, ale i rezignace z vědomí, že někdy jsou všechny rozumné důvody marné, „O jitrocelové víle Rýměnce, která nechtěla připravovat jitrocelové kapičky? Vždyť jsem ji už povídal předevčírem, hned jak Vladimír začal kýchat, a potom včera, dokonce dvakrát. A dneska už jsem ji také jednou vyprávěl.“
„No ano,“ přidala se k němu maminka Vladimír, která by si sice pohádku o Rýměnce klidně poslechla znovu, ale bylo jí tatínka Vladimíra líto, „je přece i spousta jiných krásných pohádek. Třeba ta o Cintálkovi. Nebo O toulavém kamínku. Nebo O stoleté vodě .....“
„Nebo O kouzelné ulitě,“ vzpomněl dědeček Vladimír pohádku, která se už dlouho nevyprávěla.
„Ty všechny chci slyšet hned potom!“ poručil si “chudáček”.
Tatínek jen zvedl oči v sloup, což šneci Vladimíři umí velmi dobře, a raději začal vyprávět, než si někdo vzpomene ještě na další pohádku, kterou by on později musel vyprávět. To, že by mohl vyprávět někdo jiný, už se ani nepokusil nadnést. Škoda sil.
A sova na kraji lesa si důstojně načechrala pomačkaná pírka.
Jsou víly a víly.
Jsou víly, které ubohého šneka Vladimíra v mlze zmámí svým zpěvem a nalákají ho do ošklivého studeného bláta, aby nastydl. A jsou víly, kterým je nastuzeného šneka Vladimíra líto, a tak mu připraví kouzelné vílí kapičky podle dávného vílího receptu.
Víly a víly se mezi sebou nemají příliš rády.
Co má za smysl pracně lákat dlouhé hodiny šneka do bažiny a namáhat přitom hlasivky až k prasknutí, když sotva nastydne, tak se přiřítí víly s lžičkami plných kapiček! To se někdy ani víla nestačí pořádně zasmát nad zvonivým šnečím kýchnutím! Ale zase na druhou stranu. Co kdyby nastydlý šnek Vladimír zemřel a všichni šneci Vladimíři by se potom lesu začali vyhýbat. Takové špatné zvěsti se vždycky rychle rozletí po širokém kraji. Potom by nebylo koho lákat do bažin a víly by musely zpívat jen dozrávajícím malinám a kulatému měsíci.
Na druhou stranu, víly také nemají víly rády. Co je to za špatný žert lákat někoho do studeného bláta? Ale kdyby víly šneky Vladimíry do bláta nelákaly, neměly by víly komu dávat užívat své kouzelné kapičky.
Tak to je zásadní rozdíl mezi vílami Zpěvavkami a vílami Rýměnkami. Potom jsou tu samozřejmě ještě nějaké méně důležité rozdíly.
Tak například Zpěvavky nadržují ostružinám, kdežto Rýměnky to příšerné trní nemohou vystát, a pro změnu nadržují jahodám. Jahody Zpěvavkám ovšem voní příliš sladce, až falešně sladce. A faleš, ta ke zpívání nepatří.
Jsou tu rovněž rozdíly v původu. Zatímco Zpěvavky jsou z poměrně tuhého “těsta”, jsou utkány z ranní mlhy nad bažinami, tak Rýměnky víly to křehčí, jsou spředeny z jemného měsíčního svitu.
Jednou za krásné měsíční noci Rýměnky spředly novou vílu, obzvlášť jemnou a křehkou. A tato bytůstka, nejkřehčí mezi křehkými, udeřila mocnou ranou. Obrazně řečeno samozřejmě. Udeřila do jejich zvyklostí.
„Jak to?“
„Jak jen je to možné? No řekněte! Jak?“
„Jak to, že nechce?“
„Každá z nás se tak přece jmenuje!“
„Ne, já se Rýměnka jmenovat nechci a nebudu. A ne a ne a ne!“ sametovým a lahodným hlasem pronesla nejkřehčí víla. Kdyby ji slyšel nějaký šnek Vladimír, nebo i nějaké zvíře, tak by ani nebyl pro krásu hlasu schopen vnímat její slova. Zůstalo by mu v mysli jen velké naléhání a pocit, že by měl něco udělat. Něco velmi konkrétního. Ale co?
„Ale my se všechny jmenujeme Rýměnky. Léčíme přece rýmu. Léčíme přece nebohé šneky Vladimíry!“ pronesla jiná víla velmi přesvědčivým hlasem a hlasem stejně okouzlujícím. Nezasvěcenec by opravdu nepoznal, že tu právě probíhá nejprudší vílí hádka od té doby, co si Rýměnky uspořádaly soutěž o nejkrásnější lesní jahůdku.
„Všechny se tak jmenujeme. Stejně jako všechny Zpěvavky se jmenují buď Písnička nebo Zpěvavka nebo Árijka nebo Vábivá Melodie.“
„No vidíte! A my máme být všechny Rýměnky?!“ dostala se zas ke slovu nová víla, „a vůbec, proč já bych měla mít jméno Rýměnka, když nechci mít s rýmou vůbec nic společného?“
„Jak to, nic společného?“
„Ty nechceš léčit šneky Vladimíry?“
„Ty nechceš pomáhat ubohým Vladimírkům?!“ skoro se rozplakala jedna Rýměnka, ta nejcitlivější.
„Nechci. A nebudu. Založím si divadlo.“
Na to jí bylo odpovědí jenom dlouhé užaslé ticho. A žádná z víl už se nevzmohla na jediné slůvko.
„A vůbec,“ pokračovala dál nová víla, „také byste se neměly jmenovat všechny stejně. I kdybych chtěla vyrábět kapičky proti šnečí rýmě, chtěla bych se jmenovat třeba ..... třeba Jitrocelka.“
„Ó, ano!“ zvolala jedna z víl, „Jitrocelka! To je tak krásné jméno. Možná bych se také chtěla jmenovat Rýměnka Jitrocelka.“
Ostatní víly se k ní sice nepřidaly. Ale začaly o tom vážně přemýšlet. Ony víly Rýměnky mají své dlouholeté zvyklosti. Jsou na ty zvyklosti zvyklé. A každá sebemenší změna je překvapí. Ale zase Rýměnky nejsou hloupé. Když jim dáte chvíli času, hezky si změnu promyslí, a potom se rozhodnou, jestli si ji nechají, nebo ji změní zase zpátky.
Samozřejmě že žádnou z víl ani na okamžik nenapadlo, že by mohly novou vílu zase "rozepříst". Takové víly nejsou. Ani to nikdy nevyzkoušely. A kdo ví, jestli vůbec vědí, že by mohly Rýměnku, která nechce být Rýměnkou změnit zpět, kdyby jí zahradily na dlouhou dobu přístup k měsíčnímu svitu. Ale ano, vědí to. Vždyť schválně nehrají hru na schovávanou, ani na Krtka Rypáčka (oblíbená to hra všech šnečků). Ale nikdy žádnou vílu nerozpředly. Ani o tom nepřemýšlely. Nejspíš to odporuje jejich veskrze laskavému založení.
Sešly se zase ke konci odpoledne v chladivé části lesa plné vůní a dozrávajících lesních jahůdek.
Několik víl se rozhodlo, že se sice nechtějí vzdát svého jména Rýměnka, ale že si k němu přidají ještě nějaké další. Problém byl, že čtyři z nich chtěly být Rýměnka Jitrocelka a další nevěděly, jaké jméno by si vymyslely.
„Jména Vám vymyslím,“ slíbila nová víla, která byla moc ráda, že se k ní některé víly přidaly, a ostatním to vůbec nevadí, i když chtějí zůstat nadále "jen" Rýměnkami, „Už jsem i dvě vymyslela ..... .“
„Jaké, jaké?“ ptala se honem ta víla, která hned v noci chtěla nové krásné jméno.
„Třeba Kapička nebo Voňavý lístek.“
„Ano!“ volaly víly, „to budu já, já, já budu Rýměnka Voňavý lísteček!“
Těžší to ale bylo s divadlem. Nová víla, víla Měsíční Kulisa, jak se sama nazvala chtěla divadlo.
„Neřekl jsi to o bobulce!“ zachraptěl hlas, který rozhodně nemohl patřit žádné víle.
„Dobře, dobře,“ řekl tatínek Vladimír.
Víly Rýměnky byly ze jména nové víly trochu překvapené. Hlavně proto, že vůbec nevěděly, co to kulisa znamená. Ale nic neříkaly. Pomyslely si, že to nejspíš bude nějaká krásná červená bobulka, skoro jako jahůdka, až na to, že na podzim zmodrá.
Víla Měsíční Kulisa chtěla divadlo. Ostatní víly se shodly na tom, že jí v tom nebudou bránit. Ony víly takové opravdu vůbec nejsou, aby jiné víle v něčem bránily. Jenomže to víle nestačilo. Ono hrát divadlo pouze v jednom, v tomto případě tedy v jedné, není moc velká zábava.
Měsíční Kulisa o tom hodně přemýšlela. Rozhodla se, že pokud se jí nepodaří přesvědčit Rýměnky, tak zajde ke Zpěvavkám, a přesvědčí je o kráse opery.
„Ale víla Rýměnky nakonec docela lehce přesvědčila. Řekla jim, že první hra, kterou vymyslí, bude o zachraňování šneka Vladimíra před rýmou. A víly začaly hrát a hrály a přidaly se k nim i Zpěvavky, začaly jezdit po všech lesích a hrály hru o jitrocelových kapičkách, a tak jsme se je od nich naučili i my, šneci Vladimíři.“ dokončil poněkud stručně pohádku tatínek Vladimír, protože si všiml, že všichni Vladimíři už spí. A usnul rychle raději také.
Babička Vladimír sice nespala, ale ta už si pohádku dopověděla méně stručně v duchu sama.

Čím překvapí nová louka

Šneci Vladimíři v čele s vypůjčeným šnečkem Vladimírem se vydali k louce, která se jim měla na rok stát domovem. Všichni byli hrozně zvědaví a nedočkaví.
„Kdy už tam budeme, Vladimíre?“ zeptal se poosmé vypůjčeného šneka nejmladší šneček Vladimír.
„Kdy už tam budeme, bolí mě nohy,“ skuhral děda Vladimír.
„To si pod ně musíš víc slintat,“ radila mu babička Vladimír.
„Jak mi pomůže slintání na artrózu, ty chytrá,“ frflal děda Vladimír dál.
„Vladimíre, kdy už tam budeme?“ otázal se prostřední šneček Vladimír.
„Pohněte, pohněte, ať už tam jsme,“ popoháněla všechny maminka Vladimír.
„Vladimíre, KDY už tam budeme?“ zeptal se podeváté nejmladší šneček Vladimír.
Ale tu noc museli přespat v lese. A ještě další noc, než na louku došli. Byla o dobrou třetinu cesty dál než jejich vlastní louka.
Ale stálo to za to.
„Jé! Jsem zase doma,“ vzdychl spokojeně vypůjčený šneček Vladimír.
„Jé, vždycky jsem chtěla bydlet na louce se skálou“ rozněžnila se babička Vladimír před velkým kamenem.
„Jé, tady bublá potůček mnohem víc než u nás“ vypískl nejmladší šneček Vladimír.
„To je tím, že jsou tu dva, ty jeden Vladimíre,“ smál se prostřední šneček Vladimír.
„Co bude k jídlu?“ zeptal se dědeček Vladimír tatínka Vladimíra. A ten šel raděj chystat něco k odpolední svačině. Jinak by s dědou Vladimírem nebylo k vydržení.
V úžasu nad loukou si nikdo ani nevšiml, že maminka Vladimír zmizela. Naštěstí ne nadobro.
„Jé, to je krásná běžecká dráha,“ přiběhla udýchaná maminka Vladimír.
„To je přece na podzimní závody,“ řekl vypůjčený šneček Vladimír.
„Cóžé!“ lekl se dědeček Vladimír tak, že se málem převrátil na ulitu.
„Závody?“ podivil se prostřední šneček Vladimír.
„Závody?“ vykulil oči nejmladší šneček Vladimír.
„Závody?“ zeptal se nechápavě tatínek Vladimír přinášející svačinu.
„Závody.“ potvrdil vypůjčené šneček Vladimír.
„Přece závody,“ řekla už trochu netrpělivě maminka Vladimír a začala trénovat rozběhy.
„Jdu raděj poslouchat les,“ rozhodl se děda Vladimír a nikdo ho nezdržoval.
Všichni totiž nasvačení pobíhali po louce a volali na sebe, co kde našli zajímavého. Jen babička Vladimír zůstala na místě a čichala vůni květin a trávy, dokud neusnula. A za chvíli byl večer a k spánku se uložili všichni.
A nejmladší šneček Vladimír se ze snu zeptal:
„Vladimíre, kdy už tam ..... “

Hry a hrátky

Šneci Vladimíři jsou jak známo pro zábavu jako stvoření. Kromě vyprávění pohádek, nočních výletů, běžeckých závodů, závodů ve sbírání hub Vladimírek (kterým lidé někdy mylně říkají Václavky), karnevalů a plavání a podobných věcí, také šneci Vladimíři hrají zvláštní šnečí hry, které nejspíš žádné jiné zvířecí ani lidské plemeno nehraje. Obvykle ze dvou důvodů. Ten první je, že takové hry neznají, a ten druhý vyplývá z jejich vzhledu a tělesných dispozic. Tak třeba jedna z těch zvláštních her je Hra na ulitu.
Hra na ulitu se hraje tak, že na začátku šneci Vladimíři vyberou jednoho šneka Vladimíra.
„Kdo bude začínat?“ ptá se babička Vladimír. Ano, hru hrají nejen šnečci Vladimíři, ale i starší a dokonce i nejstarší šneci Vladimíři. Šneci totiž nejsou žádní suchaři. A pozná se to na první pohled, protože šneci jak známo stále slintají (nebo slizují, jestli chcete).
„Ať začne tatínek Vladimír,“ řekl prostřední šneček Vladimír.
„Mohl by začít tatínek Vladimír,“ přidal se vypůjčené šneček Vladimír.
„Zvedám tykadlo pro tatínka Vladimíra!“ zapištěl nejmenší šneček Vladimír a zvedl tykadlo a ostatní šneci Vladimíři také zvedli tykadla. Kromě tatínka Vladimíra samozřejmě.
„Vždycky začínám já,“ zafrflal tatínek Vladimír, ale vlastně se ani nebránil. Vždycky Hru na ulitu začínal. To už byl v rodině šneků Vladimírů takový zvyk.
„Pikola je u skály,“ oznámil všem tatínek Vladimír. Pro tuto hru je totiž nutné najít nějaký styčný bod. A tak všichni odešli k velkému kameni, který pro ně byl skálou. Byla to oblíbená skála, i když už na ni nikdo nešplhal. Hrozně jim připomínala pohádku s tou zlou vránou, kterou přemohl Cintálek. Někdy jí proto říkali Cintálkova skála.
„Začínám rozpočítávat,“ otočil se tatínek čelem ke skále. Ve Hře na ulitu totiž jeden rozpočítává a ostatní se rychle někam schovají, než rozpočítávadlo dořekne.
„Schov se sem, schov se tam,
ulitu Tvou vyhledám.
Jeden, dva a tři,
příště pikáš Ty!“
Tak tatínek Vladimír zarecitoval rozpočítávadlo a ostatní se rychle někam schovali. Tatínek se začal rozhlížet kolem dokola po louce, jestli nezahlédne něčí ulitu. Támhle se něco mihlo! Ale než se tím směrem tatínek Vladimír stihl podívat, už nebylo nic vidět. Tak se obezřetně rozhlížel dál a ano, támhle je něčí ulita. Ale je jí vidět jen docela malý kousek. Tatínek přemýšlel, čípak ulita to může být. Kdyby jí tak viděl alespoň o trošku větší kousek, určitě by jí poznal. A vtom si všiml, že se vedlejší list trochu poodhrnul a tatínek Vladimír poznal ulitu babičky Vladimíra.
„Na pikolu pikám a tohle jí říkám,
babička Vladimír támhle za těmi listy směrem k menšímu potůčku!“ zakřičel co nejvíc hlasitě tatínek Vladimír a babička Vladimír zamračeně vylezla. A potom pomalu ze skrýší vylézali i ostatní šneci Vladimíři a vraceli se zpátky k Cintálkově skále.
„To byla chyba, já jsem si jen chtěla přivonět k té podzimní kytičce a ten ošklivý list se pohnul,“ zlobila se na sebe babička Vladimír.“No, tak já jdu pikat.“
A všichni se zase schovali, než babička Vladimír zarecitovala rozpočítávadlo. A protože babička Vladimír je výřečná a mluví rychle, dědeček Vladimír se za tu chvíli nestačil schovat, no, a tak zase pikal on. Jenže dědeček Vladimír neměl moc štěstí. Rozpočítal jednou, ale nikoho od Cintálkovy hory neviděl. A to se potom musí jít hledat ulity mezi listy, trávu a kameny. Nebezpečí je, že zatímco Vy hledáte nějakého šneka Vladimíra, nějaký jiný šnek Vladimír mezitím doběhne ke skále a zapiká Vás. A to se přesně stalo dědečkovi Vladimírovi. A hned dvakrát po sobě. Poprvé uviděl kus ulity, ale nevěděl, čí je. A tak se šel podívat blíž. A byla to maminka Vladimír. Ta ho ale potom cestou zpátky předběhla a byla u Cintálkovy hory dřív.
Maminka Vladimír spolu s nejmladším šnečkem Vladimírem jsou ve Hře na ulitu přeborníci. Maminka je jak známo ve skvělé kondici a nejmenší šneček Vladimír, to má zase ještě malou ulitu, a tak se schová na místa, kam by se jiní šneci ani nevešli.
Podruhé, když dědeček Vladimír rozpočítal, tak se rozhlížel a rozhlížel, ale neviděl ani jedinou ulitu, ani jediného šneka. Tak začal obezřetně obcházet skálu a pohlížel za listy a kamínky. A jak se trochu vzdálil od skály, za zády mu vyběhl vypůjčený šneček Vladimír a zapikal ho.
A tak potřetí, když dědeček rozpočítával, mamince Vladimírovi ho bylo líto. A schovala se tak, aby jí dědeček Vladimír našel. A pak ho předběhla, ale naoko upadla dřív, než doběhla ke skále. A tak jí dědeček Vladimír zapikal a spokojeně si šel ještě s babičkou Vladimírem odpočinout. A zbylí šneci Vladimíři si zase spokojeně hráli hru v čím dál rychlejším tempu.
Než se nadáli, začalo se šeřit a najít nějakou ulitu mezi listy a kamínky bylo čím dál těžší. Tak se vrátili k dědečkovi Vladimírovi a babičce Vladimírovi, která už pro ně měla připravený jitrocelový čaj s pampeliškovým medem.