|
Nahoru
| |
Šnečí pohádky 2
 Šnek a hvězdička
Šnek a květina
Šnek se závitem navíc
Jak si šneček hrál
Nešťastný šnek Lipnický
Šnek, který nevěděl čím bude až bude velký
Zakletý šnek
Nemocný šnek
Spící šnek
Šnek tramvaják
Na jedné louce, žil šnek. Byl to normální šnek, jako každý jiný. Ale ten šnek byl zamilovaný. To je sice u šneka taky normální, ale tenhle šnek byl zamilovaný do hvězdičky. To už tak normální není. Každý den pracoval jako každý jiný šnek, ale v noci vylezl na nejvyšší kopec v okolí a čekal až hvězdička vyjde. A když vyšla tak ji začal zpívat. Šnek neuměl moc dobře zpívat, ale zpíval jí s láskou. Zpíval jí většinou celou noc. Až se hvězdička chystala zajít, řekl „Dobrou noc hvězdičko.“ A tolik si přál, aby mu hvězdička odpověděla „Dobrou noc šnečku“. Šnek nevěděl o hvězdičkách vůbec nic. A pak slezl z hory a zapojil se mezi ostatní šneky. Lezl, zastrkoval růžky a vystrkoval růžky, jak bylo potřeba. Ostatní šneci věděli, co každou noc šnek děla. A pokoušeli se mu to rozmluvit. Copak je to za výmysl, aby se šnek zamiloval do hvězdičky? A jen kroutili ulitami. Ale šnek jich nedbal. Znovu a znovu vylézal na horu a tam zpíval a zpíval. A hvězdička? Hvězdička byla vlastně taková obyčejná žlutá hvězda s hmotností 1,3 násobku hmotnosti slunce a zatím byla na hvězdu docela mladá (nějakých 2-3 miliardy let). Ještě před sebou měla asi 7 miliard let na hlavní posloupnosti a pak se z ní stane bílý trpaslík. Byla celkem šťastná a dalo by se říci, že doslova zářila štěstím. A o šnekovi, který jen pro ní každou noc zpíval se nikdy nedozvěděla .....
V na jedné louce veliké převeliké, žil šnek. Obyčejný šnek zahradní jakých na velkých loukách je spousty. Spousty jich lezou tam, spousty jich lezou sem. Ale náš šnek byl něčím zvláštní. Měl snad velkou ulitu tak, že by se do ní vlezli tři ti největší šneci? I kdepak, měl ulitu velkou jako kterýkoli šnek z té louky. Měl snad růžky citlivé tak, že by tvarůžky ucítil přes celou louku? Možná, ale tak citlivé je má přeci každý šnek. Jen si někdy zkuste položit tvarůžek na kraj velké šnečí louky. Panečku hnedka se se seběhnout všichni šneci z celé louky a ještě z okolních luk a ještě z okolních luk těch okolních luk. Jenže než doběhnou tvarůžky jim sní ti bleskoví mravenci. Mravenci jsou na tvarůžky ještě citlivější, než šneci a hlavně jsou rychlejší. Takže náš šneček nebyl ani citlivý. Byl snad rychlý tak, že by předběhl ty nejrychlejší šneky a dost možná i ty nejpomalejší mravence? Ne, náš šnek nebyl sice zrovna nejpomalejší z louky, ale předehnat mravence (ani unaveného) se mu ještě nepodařilo. Tak čím tedy, říkáte si asi, byl zvláštní? Čím jenom čím? Ten šnek měl rád květiny. Ale, ale zvedáte se že židle ..... copak by to bylo za šneka, aby mu nechutnali kytičky, říkáte si a ťukáte si na čelo. Samozřejmě. Každý šnek má rád kytičky. Kytičky nikam nespěchají rostou pomalu a jsou dobré. Šneci je mají radši než mravence. Nemyslete si zase, že šneci jsou nějací vybíraví a že by ofrňovali nad dobře vykrmeným mravencem, ale mravenci se špatně loví, a většina šneků není tak rychlá, aby dohnala ani toho nejpomalejšího mravence který je navíc ještě unavený. Proto tedy mají šneci raději květiny. A tak teda co se nám to tu snažíš navykládat, divíte se. To je přeci normální, a sám to říkáš, že šneci rádi květiny, proč by u všech čmeláku měl být náš šneček zvláštní právě tímhle? Inu proto, že náš šnek měl rád květiny jinak. Rád se na ně díval, rád k ním přivoněl, rád je poslouchal a na to, aby si kousl často, ale často zapomínal. A jednu květinu měl úplně nejvíc rád. Byla to slunečnice a rostla uprostřed louky a každý den se točila jen proto, že se to šnečkovi hodně, ale opravdu hodně líbilo. A večer ta slunečnice sklopila hlavu povídala si se šnečkem dlouho dlouho do noci. Občas šnečkovi hodí nějaké slunečnicové semínko, aby neumřel hlady, protože pak by slunečnice ztratila svého nejlepšího přítele a možná by uschlá žalem. Šnek ji za to chce chránit svoji ulitkou před větrem před deštěm jako pravý kavalír a až bude sucho bude ji nosit vodu z daleké studánky. Nesmějte se mu, je to ještě malý šneček.
Na jedné velké mýtince, žil šnek a ten šnek měl o jeden závit navíc. Všichni
šneci z této mýtinky, měli 4 celých pět závitovou ulitu, ale tenhle měl závitů
pět a půl. Ostatní šneci nevěděli, co si o tom mají myslet. Někteří mu záviděli,
že má něco navíc a chtěli mít taky tak moc zatočenou ulitku. Jiní ho litovali,
že se musí tahat s jedním závitem navíc. A zase jiní se šnečkovi posmívali. A
některým to bylo úplně jedno, šnek jako šnek, hlavní je, že je hodný pěkný
veselý pracovitý a slizký, jak má správný šnek být. A šneček? Ten si toho vůbec
nevšímal. Naď nikoho se nepovyšoval, že by snad měl být něco víc než ostatní,
kdepak. Ani si z toho nedělal těžkou hlavu, že by snad měl být nějak postižený,
kdepak. Posměváčků si nevšímal ještě více, a vážil si těch šneků, kteří v něm
vidí pracovitého hodného a slizkého šneka a nedívají se na počet závitů. A tak
žil na jedné velké mýtince, dlouho dlouho. Tak dlouho, že se na počet závitů
skoro zapomnělo. Ti co záviděli, zjistili, že onen závit navíc šnekovi nepřináší
žádné výhody a tak přestali závidět. Ti co ho litovali, zjistili, že onen závit
navíc šnekovi nepřináší žádné nevýhody a tak přestali litovat. Ti co se šnečkovi
posmívali, zase zjistili, že se kulí tomu šneček vůbec ale vůbec nehněvá a
přestalo je bavit neustále se posmívat. Ale těm, kterým to bylo jedno protože si
šneka vážili kulí něčemu jinému, tak těm jediným to zůstalo a dál si šneka
vážili. nedokončeno .....
Byl jednou jeden malý šneček a ten stále něco vymýšlel. Jednou našel prázdný domek velkého šneka a velice se zaradoval. „To mám štěstí! Udělám si z domečku autobus. Nejkrásnější autobus v lese. Budu ho tahat za sebou a budu vozit broučky!“
Přimontoval k prázdnému domečku kolečka jako k autobusu. Domeček natřel na červeno a bílo, aby vypadal jako nový. Po stranách vyřezal okénka a do zadu napsal číslo. Nu, byl to nejkrásnější autobus v lese.
To se všem líbilo! Hned se mu nabízeli druzí šneci, že budou autobus také vozit. Ale šneček, že ne. Chtějí-li, mohu se někam postavit a dělat že sebe stanice autobusu. To že mohou.
Vida, to je nápad ..... Šneci se zaradovali a hned se rozjeli dělat stanice.
Každý na jiné místo. Jeden na sebe napsal "Šnekov" a před stanici postavil
stánek se sodovkou. Druhý se pojmenoval "Hlemýžďov" a zařídil si cukrářství. Další dva sehnali spoustu hraček a postavili se jeden na kopečku a druhý pod kopečkem. Ten první si dál nápis
"Horní Hračkálov" a ten druhý "Dolní Hračkálov". Jistě si budou cestující u nich kupovat. Tomu docela nejmenšímu dovolil šneček, že může v autobusu dělat průvodčího a prodávat lístky. U autobusu byl nával. Když všichni nastoupili, zavoval ten docela nejmenší šneček:
„Hotovo jedem!“ a zapískal jako opravdový průvodčí.
Broučci si si sedli v autobusu k oknům a čekali, kdy pojedou. Ale autobus nic.
„Proč nejdeme?“ divili se broučci. „Proč stojíme? Aši nemá benzín,“ říkali si. „Pročpak nás chce vozit, když nemůže? Vystupte, přece tu nebudeme sedět!“ A vystoupili.
„Proč stojíš, šnečku? Proč jsi nás ošidil?“ hubovali.
„Já že stojím?“ užasl šneček. „Já přece jedu největší rychlostí. Jen se dobře podívejte!“
Boručci se tedy dobře podívali, a opravdu! Autobus jel. Ale tak pomalu, tak pomaloulinínku, že to nebylo skoro ani vidět. Tu se teprve ťukli do hlavy a řekli si:
„To jsme pytlíci! To jsem přece mohli vědět, že šnek nepojede rychleji než šnečí rychlostí, i když za sebe připne autobus!“ A šli do Šnekova, Hlemýžďova, do Dolního a Horního Hračkálova pěšky. Tam koupili dětem cukroví, sodovku a hračky a měli se dobře.
V autobusu zůstal jen ten nejmenší šneček. Dodnes tam děla průvodčího, prodává a proštipuje lístky. Žádní cestující tam sice nejsou, ale šneček si hraje, jako by jich tam bylo plničko. Každou chvíli zavolá:
„Vystupovat!“ a hraje si, že všichni vystupují. A pak zavolá, „Nastupovat, jedeme!“ a prodává a proštipuje lístky znovu.
A je mu dobře.
Když někdy najdete prázdný šnečí domeček, podívejte se dobře, jestli v něm není malý šneček a jestli neprodává lístky. Kupte si jeden! Bude mít radost.
Žil byl jeden Lipnický šnek. Říkáš si jistě čím se takový Lipnický šnek (helix lipnick) liší od obyčejného šneka zahradního (neboli helixe helixe)? No, on vypadal stejně, ale neměl ret (tedy ani horní ani dolní). A tak když ho jeden anglicko
- český žadatel George C. Okurka zkoumal, pojmenoval ho poněkud anglicko - česky. Tedy že místo rtů (lip) nemá nic. Tedy Lipnický. Ale to pro naši pohádku nemá příliš velký význam. Velký význam pro nás má, že náš šnek byl velice nešťastný. Ptáš se jistě pročpak asi. Jak může být někdo nešťastný? Je snad nešťastnější než já? Ano budeš se milé dítě divit byl úplně hrozně nešťastný, kdyby se štěstí měřilo na litry měl by náš šnek velký plavecký bazén. Dvakrát tak dlouhý a třikrát tak hluboký a ještě víc široký a nebyla by v něm ani kapka. Tak moc to byl nešťastný šnek. Ale ale. Říkaš si jistě
ale, pročpak proč? Proč ten šnek byl tak velice nešťastný. Proto přeci, že ho nikdo neměl rád. Chodil po celém světě a hledal nějakou šnečí šnečku, která by se mu líbila. Chodil pouští, chodil pralesem, chodil stepí. Procházel hory, hledal v údolích, plaval mořem, létal vzduchem a myslíš, že našel? Ano našel spoustu, spoustu. Ukrutně. Jedna šnečí slečna hezčí než druhá chytrá. Jedna šikovnější než druhá pracovitá. Některé dokonalé, některé roztomilé. Jen jednu vlastnost neměli. Copak? Copak ptáš se? Ty ještě opravdu nevíš? Klopíš oči a tiše špitneš: Žádná ho neměla ráda.
Přesně tak. Uhodila jsi hřebík na hlavičku. Tak to bychom měli úvod do
pohádky. Teď už to půjde samo. Šnek Helix Lipnický už celý unavený uchozený ulítaný a uplavaný si sedl a začal odpočívat. Odpočíval a pomalu se začal smiřovat s osudem opuštěného šneka a rozhodl se, že je nejvyšší čas zestárnout jít do důchodu a po sléze umřít. Rozbalil si svačinu, která mu zbyla po cestách a opatrně si kousl.
„Nechcete napít strýčku?“ šnek sebou trhl a podíval se kdože mu to nabízí vodu. Nejprve zůstal stát a pak si raději sedl a nakonec řekl:
„Ale ..... ale jistě“ a celý zmatený vypil džbánek, který mu nabízela mladá, hezká, chytrá, roztomilá ..... no nebudu vyjmenovávat všechny její vlastnosti jen jednu bych zopakoval: podala šnekovi vodu a milé se na něj usmála a šnek si sní ještě dlouho dlouho povídal, podával si džbánek s vodou a začal být šťastný a než se sešel nějaký ten čas s nějakým tím časem, byl šťastný tak, že by velký plavecký bazén byl plný a ještě by přetékal.
A jestli nezemřeli tak jsou šťastní dodnes.
Za dalekými horami a lesy, za hlubokými moři a řekami, za širokými pouštěmi a tundrami leží šneci zem. Zem, no ono je to vlastně šnečí pohádkové království a v tomhle království se jednoho krásného dne narodil malý šneček. To bylo radosti. Maminka běhala radostně kolem, tu přinesla mlíčko tu uvařila polívčičku nebo zazpívala ukolébavku na dobrou noc. Tatínek šnek chodil rozvážně po místnosti a vesele si pobrukoval.
Ten je hezoučký, ten je roztomiloučký, ten je šikovný, říkala maminka když připravovala kašičku z jitrocelových bobulek.
„No počkej maminko, ať ho hned nerozmalíš. Pokáral ji tatínek. To bych totiž byl velice nerad, kdyby to byl šnek rozmazlený. Takový rozmazlený šnek je pak velice hloupý ..... namyšlený ..... a ..... a rozmazlený. Jak už jsem řekl. A to bych nerad. Musí se mu dostat toho nejlepšího vychování a ..... a ..... a taky do šnečí školy bude chodit. Tak.“ A když šneci tatínek řekne
"Tak", tak to už něco znamená. To je skoro jako když nejvyšší indiánský náčelník
řekne "howk". A tak to prostě platí.
Ale šnečí maminka moc tatínka neposlouchala. Vesele si skákala okolo malého šnečka, vařila mu sunárky a strouhala mrkvičku a loupala jablíčka a ..... a ..... a vůbec všechny ty věci, které maminky dětem dělají. Ty, to určitě budeš vědět, které věci to jsou. Ale já (musíš mi dopustit) je všechny neznám i když je to moje pohádka. A pak šneček rostl
a rostl, jako z vody ..... u šneků se neříká jako z vody, ale jako po másle (protože po másle to šnekům dobře klouže). A jak tak rostl dostávalo se mu dobrého a ještě lepšího vychování a šnečí školy základní, šnečí školy středně dlouhé a šnečí školy dlouhé. (U šneků se neříká vysoké ale dlouhé). A když se mu toho všeho dostalo, tak už to nebyl
úplně malý šnek, ale zase ještě ne úplně velký šnek, jen takový šnek akorát. Akorát na to, aby začal přemýšlet co bude dělat až bude velký
a čím se bude živit.
„Budu indiánem.“ Řekl nás šnek. Kdyby šneci měli obočí určitě by ho tatínek svraštil jak by to nejvíc šlo. Ale protože šneci obočí nemají, tatínek jen řekl.
„Jak to myslíš? Indiánem? Indiánem se přeci musíš narodit to nejde se stát indiánem.“
„Aha, no tak to budu třeba Indiánským válečníkem.“ Tatínek se nechal trochu unést a zaklel: U rezavé ulity, když chceš být Indiánským válečníkem musíš být nejdřív indiánem. To dá rozum.“
„Aha, no tak to bych se mohl stát třeba Indiánským náčelníkem.“ Tatínek kroutil ulitou.
„Šnekovi oči, synu, když se chceš stát indiánským náčelníkem, musíš být nejprve Indiánským válečníkem. Mysli.“
„Aha, no tak to je těžké.“ Povzdechl si šnek.
„Jak mám něčím být, když pro každé rozumné povolání musíš nejdřív být něčím jiným, abych mohl být tím čím chci být a nebo se tak přímo narodit.“ Tatínek šnek spráskl tykadla.
„Víš Ty co? Běž do světa a porozhlédni se co je na světě různých krásných povolání, já nevím co
Vy jste ve škole měly za povinou literaturu, že znáš jen taková povolání jaké znáš. Běž do světa na zkušenou. Ono Ti to neuškodí. Tak.“
Maminka se trochu ulekla.
„Jestli oni na něj tatínku v tom světě nebudou číhat nějaké nástrahy? Aby se mu tak v tom světě ještě tak něco stalo! Kdo dá pozor jestli si zavazuje
šálu, když jde v zimě ven, aby nenamrzl, a jestli si ji zase rozvazuje když zaleze do ulity, aby se nepřehrál? Nechceš si to tatínku ještě rozmyslet?“
Ale Tobě, je jistě už dávno jasné, že jak jednou tatínek šnek řekne "Tak", tak
to už něco znamená. To je skoro jako když nejvyšší indiánský náčelník řekne "howk". A tak to prostě platí.
A šnek se vydal na cestu do světa. Od maminky dostal balíček těch nejlepších maminkovských buchet a musel slíbit, že když půjde v zimě ven tak si pořádně zaváže
šálu kolem krku a když zase zaleze do ulity tak si ji sundá. A taky že se bude vyhýbat všem nástrahám a taky ..... a taky ..... no jistě si dokážeš představit co všechno starostlivá šnečí maminka řekla našemu šnekovi. Pak si naposled drcli ulitami (to je takový šneci pozdrav), a šnek se vydal na cestu do světa, aby obhlédl, jaká všechna povolání v tom světě jsou a jaké by si měl vybrat.
Jednoho dne šnek přišel na velkou mýtinu. A tam Ti bylo šneků! Jeden šnek se živil tím, že kácel stromy. Bylo to dřevorubec. Každého rána vyrazil na pokraj mýtiny, obhlédl stromy a ten který mu šnek lesník označil ke skácení, tak ten skácel. Byla to práce pro tvrdého šneka. A taky šnek dřevorubec nebyl žádný měkkýš. Svalnatou nohu měl samý sval a kdyby jste ho viděli utíkat před padajícím stromem ani byste si nemysleli, že je to šnek. Utíkal jako s větrem o závod. Šneci by spíše řekli utíkal jako po másle. Nás šnek pěkně pozdravil (byl přeci dobře vychovaný), a zeptal se jestli by mohl také dělat dřevorubce. Inu proč ne? řekl šnek dřevorubec a vzal našeho šneka do učení. Jak jsem již řekl dřevorubec byl drsný šnek (to proto jaké měl drsné povolání), ale v jádru to byl hodný a milý šnek. Naučil šneka jak se kácí stromy, jak se musí dávat pozor, aby strom spadl jinam než kde je dřevorubec, jak se stromy zbavují větví, jak se pak řežou na polena, a tak dále a tak dál prostě všechno co potřebuje vědět dřevorubec, aby mohl být dobrým dřevorubcem. A šnek pozorně poslouchal a pilně se snažil a netrvalo dlouho a byl z něj dřevorubec jedna báseň. A pak přišel slavný den, kdy dřevorubec našemu šneku vydal výuční list, ve kterém se psalo že je vyučen dřevorubcem. Nás šnek poděkoval a vydal se hledat další povolání, že kterého by si (až bude velký) mohl vybrat. A nedošel ani daleko a narazil na šneka kuchaře. Kuchař každé ráno vstal a začal vařit snídani pak oběd a k večeru obyčejné vařil večeři když měl čas tak v přestávkách mezi vařením udělal ještě přesnídávku nebo svačinu. A neustále si u toho prozpěvoval. Nás šnek pozdravil a zeptal se šneka kuchaře by taky mohl dělat kuchaře.
„Inu proč ne?“ řekl šnek kuchař a vzal našeho šneka do učení. Naučil ho jak se dělá chleba s máslem, jak se vaří čaj, jak se zadělává na těsto jak se připravuje jízka jak se plní nadívaná husa a kolik jablek se dává do jedné přesnídávky a naučil ho utírat si ruce do zástěry než někomu podá ruku, naučil ho těm nejtajnějším kuchařským receptům a naučil ho toho daleko víc a přitom si neustále prozpěvoval, jak to tak kuchaři dělávají. A jednoho dne posadil šnekovi na hlavu kuchařskou čepici (místo učňovské čepičky kterou nosil doposud) na znamení toho, že nyní je již právoplatným kuchařem a může se ucházet o místo kuchaře i v té nejslizčí restauraci (u šneků platí že čím slizčí restaurace tím noblesnější). Náš šnek poděkoval a vydal se hledat další povolání, že kterého by si (až bude velký) mohl vybrat. Pak se plazil asi den a noc než narazil na dalšího šneka. Byl to pošťák. Pošťák měl velice těžkou službu, musel zajistit, aby dopisy které dostane od ostatních šneků doručil těm šnekům, kterým byli určeny a hlavně: aby to bylo co nejdřív. Čas od času to nebyl jen dopis, ale třeba i balíček a někdy dokonce i telegram. Náš šnek pěkně pozdravil a zeptal se jestli by mohl také dělat pošťáka. Inu proč ne? Řekl pošťák a vzal šnečka do učení. No co Ti budu vyprávět, po nějakém čase se šnek stal i pošťákem. A pak se stal ještě horníkem, kadeřníkem, zahradníkem, tramvajákem, prodavačem novin, a také novinářem, vrátným, uklízečem, nižším úředníkem, kovářem, vyšším úředníkem, pilotem, kosmonautem, nejvyšším úředníkem, astronomem, učitelem,
šnekolékařem, polárníkem, a možná ještě něčím dalším na co jsem ještě zapomněl. Ale stále nevěděl co bude dělat až bude velký.
A tak jednou až už uměl tolik řemesel že je začal zapomínat rozhodl se že si světa užil dost a že se tedy vrátí domů, aby uviděl maminku a tatínka.
To bylo radosti, to bylo objímání, když se náš malý šnek vrátil domů. Maminka hned navařila ta nejlepší jídla (která nesvede ani ten největší mistr kuchař) a při té večeři se tatínek zcela vážně zeptal.
„Tak jestli pak sis vybral povolání, jestlipak jsi ve světě něco pochytil, jestli ses dobře rozhlížel?“
Místo odpovědi na nás malý šnek vytáhl všechna ta osvěceni a kuchařskou čepici a pošťáckou trubku a hornickou ocílku a lékařský speloskop a malé razítko a vyšší razítko a nejvyšší razítko a vrtuli a vůbec všechny ty věci které dostal, když se něčím vyučil.
„No ..... “ zabručel spojený tatínek. Vidím, že jsi nikterak nelenil. A to mě těší tak by to mělo být. A teď mi řekni čím by jsi chtěl být? Šnek se zarazil. O tom celou tu dobu vůbec nepřemýšlel, co dělal to dělal s chutí a rád a každá ta práce měla něco hezkého a vůbec ho nenapadlo, že se jednou bude muset rozhodnout a vybrat si jedno povolání, kterým bude až bude velký. Vážně se zamyslel.
„Budu indiánem.“ řekl náš šnek. Tatínkovi se protočili bulvy.
„Chlapče nešťastná, co tě to popadlo? Být indiánem není žádný med. To kolikrát ani není vůbec žádná sranda. A takový indián nemá na másle ustláno. A rozhodně to není žádný med.“ Tatínek šnek poněkud cítil, že se začíná opakovat a že mu to ani už moc nejde, tak tedy povolil a řekl.
„Dobrá tedy. buď si indiánem. Když se Ti to nebude líbit řemesel umíš dost, přinejhorším můžeš být něčím jiným. Tak.“
To by jste měli vidět, jak náš šneček povyskočil.
„Hurá budu indiánem.“ zavolal z plných plic. A hned se vydal k nebližším indiánům, aby se stal indiánem. Indiáni nejprve koukali. Šnek chce být indiánem?
„Indiánem se nestaneš tím se musíš narodit ..... Ještě žádný šnek nikdy před tím nebyl indiánem. No ale nakonec ..... Proč bys nemohl být první, že?“ A tak se stal šnek indiánem.
Nedlouho na to se stal i indiánským válečníkem, a měl pěknou vyhlídku stát se i
indiánským náčelníkem. Vyhlídku měl, ale to by se nesměla přihodit jedna věc. Jaká věc? Inu taková ..... no taková věc ..... náš šnek byl zrovna na lovu a číhal za velikou posvátnou pinií na tygra až poběží okolo, aby ho dohnal a školil (a přeškolil). Když v tom uviděl u řeky co ještě nikdy neviděl. Asi si říkáš, copak to bylo? Takový šnek protřelý světem, ten se přeci nemůže jen tak něčeho leknout, toho přece nemůže jen tak něco překvapit. Ani kdyby tam bylo dvouplošníkové letadlo, ani kdyby tam byl balík poslaný jako telegram, ani smažené jahody, nečitelně oražené razítko či špatně pokácená tráva
..... nic z toho (co by nám obyčejným smrtelníkům nahánělo děs a hrůzu) nic z
toho přece šneka nemohlo překvapit. Dobrá řeknu Ti co to bylo ..... Byla tam šnečice.
„Ahaaa. To jsem si mohla myslet ..... “
„No, myslet sis to mohla, ale nic to nemění na tom, že tam u řeky prala prádlo. Šnek zapomněl na tygra. Šnek zapomněl na to že chce být indiánem. Šnek zapomněl že chce být
indiánským válečníkem. A zapomněl dokonce i na to že chce být indiánským náčelníkem. A najednou věděl čím chce být.
„Už vím čím chci být. Chci být jako můj tatínek. Chci být šnečím tatínkem. Tak.“ A Ty už víš co znamená, když šnek řekne
"Tak". A připlazil se ke šnečici a požádal ji o ulitu. To je něco jako u lidí "o ruku". Šněčice se sice trošku začervenala protože nebyla připravena, že ji zrovna dneska bude žádat
někdo o ulitu, ale protože vlastně sem chodila prát prádlo každý den, aby si ji právě náš malý šneček všiml (prádlo bylo už celé úplně oprané), tak jen souhlasně špitla.
„Ano.“ Pak si ale vzpomněla na dobře vychování a rychle dodala:
„Ano, ale až co řekne maminka.“
Tak šnek natrhal velkou kytici a šel žádat o ulitu rodiče. No abych pravdu řekl maminka byla taky
ráda. Už si totiž myslela, že ji dcerka zůstane na krku. Po pořádných šnecích se neotáčí a pořád jen pere prádlo. No a brzo po té byla svatba. Tak a to je konec
pohádky. Dobrou noc.“
„A měli potom děti?“
„Co? Jestli měli nějaké děti? To víš, že jo. Spoustu a všem dali to nejlepší vychování a ..... ty nejlepší školy a ..... vůbec šnek byl tím nejlepším tatínkem.“
V jedné zemi daleké tak, že by se dala krájet a možná ještě dál ..... leží rybníček ..... Já vím to ne to je ..... to je jiná pohádka ..... to se mi nějak popletlo. Tak znova: Daleko za horami (všemi), daleko za řekami a daleko
za všemi jinými geologickými objekty co jich jen kde leží (jak již tušíš) taková malá louka a na té louce, žijí šneci. A žijí si celkem spokojeně a jestli neumřeli žijí tam dodnes. Dobrou .....
„To je podvod a ne pohádka, pomoc.“
„Dobrá dobrá ..... tak se uklidni. Já to teda ještě trošku rozvedu ..... “
„Zakletý šnek tam žije, viď?“
„Radíš mi protože jsi pozorná a moc dobře si pamatuješ jak se tahle pohádka jmenuje.
No ..... vidíš to, žije.
„A je tak to určitě bude zakletý princ!“
„No, to by mohl.“
„A nějaká princezna by ho mohla že zakletí vysvobodit!“
„No, to by ..... hele vyprávím tady pohádku já nebo Ty? Moc se mi do toho nepleť nebo si to budeš vyprávět sama.“
„Tak jo.“
„Na louce žije zakletý šnek. Ale není zakletý do krásného prince ani naopak. On totiž ve skutečnosti nebyl zakletý, ale jako zakletý vypadal.“
„Jak to vypadá když někdo jen jako zakletý vypadá?“
„Ptáš se nedůvěřivě a zvídavé. No jak by to vypadalo. Velmi zakletě. Takový šnek, který vypadá jako zakletý má ulitu která vypadá velmi zakletá. Jeho oči se dívají takovým zakletým způsobem a když se plazí, je to takové zakleté.“
„To je jako všechno?“
„Řeknu Ti to na rovinu: není.“
„Tak honem jak to bylo dál se zakletým šnekem?“
„Jak? Jak jsem již řekl, šnek vypadal jako zakletý. Zakletě se koukal, zakletě přežvykoval, zakletě poslouchal a zakletě mluvil. Není tedy vůbec divu, že si o něm ostatní šneci mysleli, že to je prostě zakletý nějaký obyčejný princ, který zdědí jeden a půl násobek království až nějaká princezna půjde kolem a omylem nebo schválně (záleží na okolnostech) ho políbí a že zakletí vysvobodí. Pak se z krásného (ale zakletého) šneka stane poněkud ošklivý urostlý mladý hladce oholený princ. Vstane odejde a bude si muset vzít princeznu za ženu, ať bude chtít nebo ne. Tak tohle všechno si o zakletém šnekovi (správné bych měl říkat o šnekovi, který vypadal jako zakletý) mysleli všichni ostatní šneci na té louce (správné bych měl říkat zahradě, protože to byli šneci zahradní (helix pomatia) a tím pádem se i z úplně obyčejné louky stává zahrada). Ale jak jsem již řekl, zakletý šnek opravdu zakletý nebyl. Byl to šnek jako každý jiný. Nebýt toho že se zakletě plazil a zakletě přežvykoval,
nepoznala bys na něm ani při podrobném prozkoumání vůbec nic zvláštního. A
hlavně: Kdybys ho políbila ..... Ne. Ne ..... řeknu to jinak: Kdyby kolem náhodou šla nějaká nějaká princezna ..... ale to je velmi nepravděpodobné, protože princezny sice taky žijí v zemí za dalekými horami, dalekými řekami a daleko za všemi jinými geologickými objekty ale .....
i kdyby tam ta princezna procházela a ještě větší náhodou by se stalo, že by šneka, který vypadal jako zakletý, tak kdyby ho .....
políbila, nezměnil by se z krásného (ale zakletého) šneka v poněkud ošklivého, urostlého, mladého, oholeného, hladce urostlého prince (nebo tak nějak). Nic podobného zůstal by dál šnekem. Jen by možná, ale to není tak jistě, možná by přestal vypadat tak
proklatě zakletě. Princezna by litovala, že vážila tak dlouhou a únavnou cestu za dvakrát daleko hor a dvakrát daleko řek a dvakrát daleko všech geologických objektů. A že stejně žádného ženicha nesehnala a ještě zde dostane exem od nějakého přitroublého korýše (to víš, princezny nemají o šnecích žádné velké znalosti, na princezniných školách se neberou předměty jako všude jinde: Biologie šneka, Fiziologie šneka, Šnečí literatura, Chování ve šnečí společnosti, Historie pro pokročilé šneky, Úvod do šnečí analýzy a podobně). Tak ale zpátky od hypotetické princezny k z cela reálnému pohádkovému šnekovi. Tohle všechno všechno šnek věděl. Tedy že se políbením nepromění v žádného prince ani nic podobně. Snažil se to ostatním šnekům vysvětlit. Ale ti vždycky jen pokývali hlavou jako že jo, ale přesto si říkali, aby už ta princezna tady byla. Jinak však proti šnekovi nic neměli a tak si šnek na jejich trochu divný přístup zvykl a za nějakou dobu jim ani to zakletí nevyvracel. A žil si spokojeně na té šnečí zahradě, která byla původně jen louka. Jenže ..... tohle šnekovi vůbec nevadilo, že si ho nevšímaly dcery králů, dcery starostů, dcery předsedů ani dcery pasáčků krav (taky se bál že by si ho nějaká začala všímat, vypadal přeci jen zakleté) a chtěla by ho políbit a pak by z toho byl akorát smutek a
možná by dostal od té dcery exem). Ale našeho šneka si nevšímali ani dcery (a to ho fakt nejvíc tížilo) šneků. A tížilo ho to čím dál tím víc. A taky ho tížilo, že nemá žádného šneka takového, kterému by řekl co ho tíží a to je taky hrozně. A tak žil obtěžkán svými těžkostmi a vypadalo to, že se svých těžkostí
jen tak nezbaví. Až jednoho dne se na louce, zahradě objevila velká škaredá zelená ropucha. Všichni z ní měli strašný strach a tak se rozutekli do všech koutů zahrady a tam se přikrčili a čekali co se bude dít. Hm ..... ale nedělo se nic. Ropucha seděla a nic nedělala. Šneci čekali, že začne skákat a zašlápne ty pomalejší šneky, kteří ještě nestihli doutíkat ke krajům zahrady a krčili se jen pod pampeliškami zvonikleci a heřmánky. Ale ropucha nic. To začalo být povážlivě. Šneci se začali bát, že ropucha začne chtít každý první čtvrtek v měsíci dva nejhezčí šneky ke snídani, jak to tak v pohádkách chodí. Ale to si milí šneci spletli pohádku. Ropucha jen tak seděla a nic neříkala ani moc nekvákala, jen tak občas, ale to se dalo vydržet. Šneci se začali bát, že ropucha je chce takhle držet v šachu celou věčnost a že jim nedovolí vrátit se do svých domovů ve své zahradě. Ale když se ti nejodvážnější šneci odvážili vylézt že svých
úrytů pod pampeliškami a heřmánky (samozřejmě připraveni při sebe menším pohybu ropuchy se okamžitě vrátit) ropucha nic. Někteří šneci v tom viděli úskok ropuchy. „Počká až všichni vylezeme a pak nás všechny poskáká“ říkali si. Ale ti nejodvážnější šneci se už v pohodě promenádovali okolo ropuchy a ti druzí odvážní už začali vylézat z pod zvonikleců. A tak po nějaké době vylezli i ti nejméně odvážní (nemůžeme říci, že zbabělí protože šneci jak jistě tušíš, milé dítě, jsou stateční všichni, jenže někteří více a někteří méně) vylezli. Je sice pravda že po nějakém čase to ropucha nevydržela a občas přece jen skočila, ale vždycky si vybrala místo kde nebyl žádný šnek, a kde nebyl ani žádný šnek široko daleko, aby ji náhodou neskočil pod nohy. Ale když se to tak vezme kolem a kolem, na ropuchu skákala o hodně méně a o hodně ohleduplněji a jak jsem již řekl kvákala taky méně. Po nějaké době si na ní šneci zvyklí jako na vlastní. Chodili kolem ní. Dokonce ji zdravili a občas se stavili na kus řeči. Je teda pravda, že ten kus řeči nebyl moc velký a abych to upřesnil tak to byl většinou jen ten šnečí kus. Ropucha totiž vůbec nemluvila,
jen se na šneky usmívala jako by byla ráda, že je mezi nimi a když to vypadalo, že opravdu, ale opravdu něco chce a už se nadechovala a už se připravovala odpovědět na otázku „Jak se daří?“ vyšel z ní jen obrovský dlouhý kvaaak. Nejraději že všech šneků si z ropuchou povídal zakletý šnek, který vypadal jako zakletý. To proto, že (jak jsem již řekl dříve) si neměl s kým povídat i když šneci si na něj zvykli, neměl mezi šneky opravdového kamaráda. A tak povídal o svých těžkostech a i o svých radostech a svých starostech a svých hezkostech. Možná si myslíš, že ropucha (když moc nemluvila) neměla moc na vybranou jestli ho bude poslouchat nebo ne. Ale nebylo tomu tak. Bylo na ní očividně vidět, že šneka poslouchá a měla radost když se šnekovi něco povedlo a naopak byla smutná, když šneka něco trápilo. Prostě si náramně rozuměli i když ropucha jen občas kvákla. A tak mezi nimi vzniklo přátelství velké, jak jen mezi ropuchou a šnekem může vzniknou. V podstatě stále byli spolu a navzájem si pomáhali jako ti nejlepší kamarádi. Ostatní šneci z počátku kroutili hlavama, ale co zvykli si na to, že šnek kamarádí s ropuchou. Jednou si takhle plazí po zahradě a najednou ho něco napadne. Tedy ne, že by ho nějací zlí šneci obklíčili a chystali se ho přeprat (to se na naší zahradě nestávalo). Napadl ho nápad. Nejdříve ho zahnal, že je to nesmysl největší, ale pak si na něj nejprve
zvykal, pak si ho začal připouštět a nakonec se mu začal líbit. A čím více o tom nápadu
přemýšlel tím více se začal divit, že ho něco podobného nenapadlo už dříve. No když to nevyjde tak se zas tak moc nestane, řekl si šnek a vydal se ten nápad říci ropuše. Ale pak si rozmyslel, že to ropuše
neřekne a chtěl z toho udělat překvapení. ..... Šneka napadlo, že ropucha je zakletá šnečice. Připlazil se k ní tedy, když zrovna po obědě spala a trošku ji políbil. Nic. Políbil ji tedy pořádněji. Nic. Zkusil to ještě dvakrát a stále nic. Ukázalo se že teorie to je sice hezká, ale ropucha je ropucha jako ropucha a žádné vysvobozování s ní ani nehne. Zajímavé je že to napadlo asi tak za týden ropuchu. No,
neříkám sice to samé, ale myslím tím, že ropuchu napadlo, že šnek je zakletý krásný ropušák a že ho tedy musí vysvobodit. A tak v noci když všichni šneci spinkali udělala podobný experiment jako šneček tehdy před týdnem. Ale se stejným výsledkem. Nic. Šnek i když vypadal jako zakletý, zakletý nebyl. To byla jasná věc. Nu což, řekli si oba. Nemusí pršet hlavně když mám takového správného kamaráda. A tak tam spokojeně žili, pracovali povídali si, radovali se i se starali.
Až jednoho krásného slunečného dne. Na obloze nebylo ani mráčku. A šneci se vydali k rybníčku koupat se a trochu si opálit své ulity. Stejně tak i šnek, který vypadal jako zakletý a když šel šnek šla i ropucha. Šnek se trošku bál plavat, ale ropucha byla ve svém živlu. Potápěla se,
skákala do vody a z vody, vozila ostatní šneky tam a zpátky po rybníku. A šnekům se to hrozně líbilo. Pěkně se seřadili na břehu do fronty a čekali, až ropucha dovozí jedny šneky a začne vozit další. Nepředbíhali se, věděli, že na každého se jednou dostane. Mohli by si jistě myslet, že ropuchu to přestane po nějaké chvíli bavit a přestane šneky vozit, ale ropuchu to bavilo. Tak dlouho už nebyla v rybníce. Zakletý šnek se na ní z pozdáli koukal a byl rád, že ropucha je taková šťastná, ale přece jen do fronty se nepostavil, protože se přeci jen vody bál trošku více než ostatní šneci. Copak ostatní šneci. Ti
se všichni řadili v řadě na ropuchu. Všichni bez výjimky. Bez výjimky? Copak to? Jak jsem mohl přehlédnout tuhle malou šnečici, která se krčila v rákosí a tiše plakala. No ono ani tak není důležité, že jsem ji přehlédl já. Hlavní je že ji nepřehlédl náš šnek, který vypadal jako zakletý. Jak si všiml že v rákosí někdo brečí vydal vyzkoumat jak se věci mají. A věci se měli celkem jednoduše: mladá (a jak si šnek (který vypadal jako zakletý) všiml i hezká) šnečice by se také
ráda povozila na ropuše, ale velmi se ropuchy bála.
„Ale to se přeci nemusíš ničeho bát,“ pravil šnek, „to je velice hondá ropucha. Nejhodnější ropucha jakou znám.“ A začal ji vyprávět skoro všechno co s ropuchou zažil a taky, že ropucha není zakletá šnečice a tak se tam bavili a bavili a pak se už ani nebavili o ropuše ale o tom jaké je dneska krásné počasí akorát tak vhodné pro koupání a že šnek se celkem nerad koupe a že jako zakletý jenom vypadá a že vůbec zakletý není. A tak se bavili a bavili, ..... až najednou zjistili že všichni šneci i s ropuchou šli už domů a oni tady zůstali načisto sami a že už se načisto setmělo, a taky zjistili že jim to ani tak moc nevadí a povídali si celou noc a povídali by si jistě ještě klidně další noc, ale museli se rozloučit a plazit se každý po své práci. Šnek byl ve své práci jako celý vyměněný, nedokázal se na nic soustředit pořád se pletl a myslel na jiné věci než na které měl při práci myslet. A přesto, že mu ta práce tak nešla, budeš se divit
ale, cítil se šťastný. Když se večer vracel z práce (dvakrát přitom sedl do špatně šnečí tramvaje a jednou přejel) stavil se u své přítelkyně ropuchy, aby se podělil o své zážitky. Ale ropucha vypadala, že je na tom velmi podobně jako šnek. Totiž. Totiž při projížďkách rybníkem uviděla jednoho odpudivého ropušáka. Zde musím podotknou, že to co se nám obyčejným šnekům zdá jako odpudivý ropušák, to pro ropuchu vypadalo jako princ z
pohádky. A tak se stalo, že se ropucha šíleně, ale strašně do toho ropušáka zamilovala. Takže teď tu seděli dva zamilovaní a povídali si. No ale protože byli zamilovaní
šťastně a na rozdíl od ostatních pohádek, kde šneci musí pro svou milovanou sehnat tři zlatá tykadla šneka vševěda, nebo uhlídat šnečici po tři noci v nedobytné ulitě, nebo přemoci dvouhlavého šneka vodního ve vodním pólu. Tak na rozdíl od těhle pohádek si náš šnek mohl vzít se šnečicí hned jak se poznali.
A ropucha? Vzala si ropušáka, to je jasný! Byla to vlastně taková dvojsvatba.
Byla velká hostina plná všelijakých šnecích a ropuších specialit a všichni šneci na ní vzpomínali ještě dlouho poté. Ještě bych měl říci, co se stalo se šnekem, když ho ta jeho šnečice poprvé políbila.“
„A proměnil se v prince? Nebo v ropuchu? Taková smůla na konci
pohádky! Že jo?“
„Ale kdepak, vždyť jsem přece jasně řekl, že šnek jako zakletý jen vypadal. A právě i to potom první polibku pominulo. Pak už vypadal jako normální šnek a po zakletí nebyla ani památka.
Dobrou noc.“
„A měli spolu nějaké .... “
„No to víš, že měli spustu ropušat a šnečat.“
„Cože?“
„No samozřejmě ropuchy měli ropušata a šneci měli šnečata. Jak jinak? Přeci.“
Daleko předaleko, za horami vysokými, pastvinami širokými, jezery hlubokými, řekami dlouhými, za linkami pomalými, cestami prošlapanými a pěšinami zarostlými až neprostupnými, za kameny bludnými, pod mraky napitými až k spadnutí, tak za tím vším leží louka.
„Obyčejná louka?“
„Ptáš se nedůvěřivě.“
„To je přeci pohádka, tak by to měla být alespoň pohádková louka, a nebo (a to nejmíň) louka v pohádkovém království, a nebo ..... “
„Ne, ne, nic takového. obyčejná louka. Louka, kterou bys našla blízko, přeblízko, před pastvinami širokými, před jezery hlubokými a před řekami dlouhými a tak .....
Naprosto stejná. i když: je jiná. žije na ní šnek ..... “
„A ten šnek je nemocný, že jo?“
„Jestli mi do toho budeš pořád skákat, tak tě vyloučím na dvě minuty pod peřinu.
To mělo být překvapení, já se s tím připravuji ..... vysoké hory, široké pastviny, a Ty mi to pak jednou větou vyzvoníš.“
„No tak to je jasné, že bude nemocný jako já, když to je v názvu. Z toho překvapení neuděláš i kdybys přidal k pastvinám i obilná pole a ovocné sady a sněhové závěje.“
„Dobrá, ale stejně nemáš pravdu: nebyl nemocný jako Ty, (protože angínu šneci nemívávají) byl nemocný jinak.
„Víc?“
„Těžko říci, to se těžko porovnává. Byl nemocný, měl červený nos a musel být
zalezlý ve své postýlce a pít horké čaje a potit se až z něj teklo. takže skoro
jako Ty. Jenže to nejdůležitější jsem Ti ještě neřekl: ten šnek byl tak nemocný
skoro pořád. Jen se vyléčil stačilo, aby vylezl mezi kamarády a jak na něj zafoukal jemný větříček, už ho začalo bolet v krku.
A jakmile ho začalo bolet v krku věděl, že je to špatné, že ho za chviličku začne bolet hlava a přestane mu chutnat a vůbec bude takový malátný, no prostě bude nemocný.
„A to si nemohl vzít šálu?“
„Samozřejmě, maminka mu vždycky říkala:
„nelítej po venku. vem si šálu a konej pouze krátké zdravotní procházky, jinak nastydneš a bude tě bolet v krku a pak tě začne bolet hlava a ..... jako bys to neznal.
Ale to jako by hořčičná semínka na ulitu házela. Šnek chtěl už už být se svými kamarády, kteří mu tak scházeli, když musel ležet v posteli, a vůbec si neuvědomoval, že tím pádem s nimi dlouho nepobude a bude muset zase zpátky do postele. prostě nepřemýšlel co bude.
Žil jenom pro ten dnešní den a zítřejší den skončil tím pádem v posteli.“
„Jako já. A jak to bylo se šnekem dál?“
„No jak by? Takhle žil a stonal a prostonával se životem. až jednoho dne, když byl šnek zrovna zdravý veselý, zavítala na louku, kde šnek žil, jedna krásná šnečice.
„Krásná?“
„Velice! Ulitu měla z vápníku tvrdého jako diamant, tykadla jako ostříž, svalnatou nohu měla potřenou jelením lojem, aby ji lépe klouzala.
Každý šnek se za ní otáčel. Otáčel a říkal si jak je spanilá. Bylo téměř jasné, že tahle šnečice krasavice musí mít na každém závitu nejmíň deset nápadníků a možná, že by si s nimi dokonce mohla dláždit chodník.
A taky, že to občas dělala. Ale jinak je celkem ignorovala. To ale spoustu šneků neodradilo a stále se ji dvořili.
Byli mezi nimi šneci siláci, šneci inženýři, ba i šneci podnikatelé a kdyby to byla louka v kouzelném království určitě by se o ní ucházeli i urození princové.“
„A co náš nemocný šnek?“
„Ten z toho onemocněl a musel zase ležet ve své posteli a potit se. byl pěkně namíchnutý, protože měl bezva plán jak krásnou šnečici
"jako že náhodou" potkat a dát jí kytici růží. prostě tutovka, to by ostatní šneci koukali, na to se oni nezmůžou, myslel si šnek, ale musel ležet zavrtaný až po hmatové tykadla.
A jak tak ležel a vymýšlel různé plány a fígle měl čím dál tím větší teplotu a čím měl větší teplotu, tak tím byl nemocnější.
Až najednou se začalo z jeho peřiny kouřit a to už maminka věděla, že je zle. Zavolala šnečí sanitku, aby odvezla šneka do nemocnice.
„Jéé taková šnečí sanitka, ta musí jezdit pěkně pomalu, že jo?“
„I jen se nepleť, šneci jsou sice pomalí, to ano ..... pomalí jak šneci, ale sanitky mají rychlejší než my lidé.
Šnečí sanitka byla na místě ještě dříve než maminka stačila položit sluchátko.“ a hned:
„Kdepak máte toho maroda, aha tady se nám z něho kouří, tak to ho vezmeme hnedka do nemocnice.
Ještě že dneska nastoupila nová slečna doktorka a ta je tak šikovná to budeš zdravý ráz dva.“
Hodili šneka na nosítka a ujížděli s ním do nemocnice. V nemocnici opravdu byla nová slečna doktorka. a byla to přesně ta šnečice, za kterou všichni šneci lezli, a všichni by dali nevím co kdyby mohli být tak nemocní jako náš nemocný šneček.
Ale šneček ne. Už jen blouznil a pramálo si dělal něco z toho, jestli ho ošetřuje sličná slečna doktorka, a nebo starý šnek před důchodem.
To proto, že to s ním vypadalo velmi bledě. To znamená, že tentokrát byl opravdu moc nemocný.
Celý se třásl a v jednom kuse blouznil. Přeříkával si básničky "Klidovců a Říjnovců" a pletl mezi to návody na vaření čaje.
A slečna doktorka se o něj moc bála. Bděla u něj dnem i nocí. Neustále kontrolovala teploty dělala zábaly, krmila ho kašičkou.
Dokonce mu dala svůj šátek s bílými puntíky kolem krku. Kdoví jak by šnek skončil, kdyby se o něj ta krásná slečna doktorka nestarala.
Jednoho dne se probudil a byl zčistajasna úplně zdravý. Šnečice, když to viděla, mu že samé radosti dala pusu.
Pak se ale zarazila a uvědomila si, co udělala a chtěla se šnekovi omluvit. Jenže než stačila otevřít pusu dostala svou pusu od šneka zpátky.
No co Ti budu povídat milé dítě byla z toho láska, která by hory přenášela, jezera vysoušela, cesty procházela, pastviny spásala, sady česala a obilné pole kosila a závěje .....
“
„Co by dělala se závějemi?“
„Prohazovala přece.“
„Jo jasně, díky.“
„Tak. a to je konec
pohádky.“
„A vzali se pak?“
„To víš, že jo. když to byla taková velká láska, to se pak vezmou.“
„A měli pak nějaké děti?“
„No jéje.“
„A kolik. „no kolik?“
„Spoustu. tak dobrou noc a pěkně se poť ať se brzy uzdravíš.“
„Kolik přesně?“ nevím, proč se ptáš?
„Abych věděla jestli chci být ještě nemocná.“
Za dalekými horami, širokými moři, vysokými stromy, dlouhými hady a hlubokými studněmi. V zemí, slunce zapadá až pozdě v noci a vychází až skoro před obědem, kde vzduch je čistý jak křišťál a voda je průhledná jak křišťál a mušky se tam třpytí jako křišťál a křišťál tam vypadá naprosto stejně jako křišťál u nás doma, akorát je poněkud špinavý (asi jako naše voda) a průzračný jako u nás vzduch a skoro v každém je uvězněna malá muška, která nestačila uletět, když křišťál krystalizoval (z čeho je vidět, jak rychle tam křišťály krystalizují) a nebo chcete-li jak pomalu tam létají mouchy), žil šnek. Na tom není nic zvláštního, šneci žijí i jinde (na zahradě třeba, pak jde o šneka zahradního, hmmm ..... správně bychom měli říkat: pak leze o šneka zahradního). V lese taky občas lze spatřit šneka, ale není to milé děti šnek lesní jak bych já a možná i Vy čekali.
No vrátíme se k našemu spícímu šneku. Aha, cože? Já vám neřekl, že je to spící šnek? No je. Hodně rád spí. Ráno vstane naobědvá se a po obědě si chvilku schrupne potom vstane dá si dvacet. Cože? Čeho dvacet? Dvacet ..... jak bych vám to vysvětli? to si prostě lehne na nohu (šneci neleží na zádech ani na boku, ale na nože) a počítá dvacet šneků jak jdou přes lávku nad hlubokou řekou. Říkáte si aha aha to známe. Když nemůžeme usnout tak počítáme ovečky než přejdou přes lávku nad hlubokou řekou. Ale ale ale, říkáte si jistě, 20 oveček to by bylo málo to bychom neusnuli to bychom byli pořád nevyspaní to my musíme počítat alespoň do 64.
Ale to Vám právě musím říci, milé děti, že jste sice možná viděli jak přechází 64 oveček přes hlubokou řeku, ale ještě jste nikdy neviděli, když přechází tu samou lávku 20 šneků. Aha aha aha, říkáte, ti šneci lezou hrozně pomalu. Ano, přesně tak. Šnek totiž nepojede nikdy rychleji než šnečí rychlostí i kdyby za sebe připnul třeba autobus. PFFFF písk.
Takový šnek by (kdyby hodně spěchal) přelezl třeba třetinu lávky, za dobu kterou
Vám tady vyprávím pohádku. Ještěže jsou menší když jdou všichni zároveň, než ovce, tak se tam vejdou.“
„Kdepak! Víte jak by to dopadlo, kdyby jich tam bylo více: lávka by se
rozhoupala a šneci by spadli do hluboké řeky. No tak to je tedy celkově pomalé, myslíte si. Ale to ještě nevíte, že šneci se bojí hluboké vody. To třeba dojde až do půlky, ale zhrozí se a pak utíká zpátky. Tam se ho zbývající šneci snaží přesvědčit, že to nic není a ti co jsou už za vodou volají, ať se nebojí, že to nic není. A opravdu nakonec se všichni šneci dostanou na druhou stranu. „Tak konečně.“ To
Vás raději nebudu strašit, že občas si jeden šnek na druhé straně něco zapomene a když to dlouho nemůže najít jdou mu ostatní šneci pomoci hledat a při hledání většinou něco ztratí, ale přijde se na to až na druhém břehu hluboké řeky.
Takže se vůbec nemůžeš divit, že když si dá náš šneček po poobědním odpočinku dvacet je pak už večer mnohdy dávno noc. Naštěstí v naší zemí za širokými moři, vysokými stromy dlouhými hady zapadá slunce dlouho v noci takže ještě spící šnek si ještě za světla stihne udělat večeři a pak je tak unavený, že jde rovnou spát.
Tak to šlo se šnekem den co den, noc co noc, spal, kde se dalo a co víc i tam kde se podle mého názoru spát nedalo.
Jednoho dne jel kolem národní buditel a viděl co dělá spící šnek. Asi Vás nepřekvapí co zrovna dělal, ano, správně spal. „Vstávat a cvičit!“
„A prooo ..... “ ..... au au nebijte mě. Opravdu slibují, že se to vícekrát nestane a přestanu vykrádat cizí
pohádky. Vás tedy Bobkem neopíjí.
Tak tedy znova: národní buditel zatřásl spícím šnekem a zvolal:
„Vzbuď se šnečku, jsem buditel národa, vzal jsem si za životní cíl (vím, že je to úkol nesnadný, ale já, alespoň doufám, vytrvám) vzbudit celý národ, vstávej.“
„Cože cože? Co mě budíš matko?“ neee, vlastně neeee, auauau. Já už budu hodný. (To je práce vykládat takovým znalcům ..... na všechno přijdou). Šnek vytáhl jedno oko a podíval se na buditele a začal smlouvat:
„Stačí když mě vzbudíš jedno oko.“
„Jen oko?, to by se Ti hodilo, žádné maliny, pěkně se probuď, pohlédni kolem.“
A co asi tak uvidí?
„Co uvidím jedním okem to mi bohatě stačí!“
„Ale tolik krásných věcí kol, krása prýští že stromů pavoučci splétají pavučinky
skřivánek něžně a zuřivě opěvuje lásku k růži ..... “
„Slavík.“ řekl šnek a své jediné otevřené oko zase zavřel.
„Aha, pravda slavík. No nevadí, ale pěje.“
„Pění stačí poslouchat, nemusím mít otevřené oči, ne?“ řekl mu spící šnek více méně že spaní.
„Ale ty odlesky ranního slunce, které se lámou v zasmušile se převalujících mlhách.“ Šnek začal pochrupovat.
„Břízky se třepotají ve vlahém vánku, který velejemně jako by se bál ovívá Tvoji tvář vystavenou té objímající kráse, To tě neuchvacuje?“ Šnek zamlaskal.
„Potůček zurčí slévaje se svými přítoky v jeden proud malé říčky, která postupně sílí a mění se v řeku s vodou jako ..... jako ..... jako křišťál ..... “ Stále nic.
„Řeka klokotá a v jejím oparu vidím lávku pro ovce a na jednom břehu ..... “ buditel zívl „je dvacet šnečic a snaží se jedna po druhé ..... “ o co se snaží už nedopověděl, protože usnul jako by ho kříšťálové zurčící vody hodil.
Zato šnek byl okamžitě na nože. Opravdu dvacet šnečic. To dokázalo šneka probudit.
Zde by měla pohádka končit, ale každá správná pohádka končí svatbou, takže tedy (jen pro pořádek): než se šnek poplazil k šnečicím zůstala na jeho břehu jen jediná a ta se strašně bála i když ji ostatních devatenáct šnečic přesvědčovalo, že to nic není. Šnek posbíral všechny věci, které zde šnečice zapomněly vzal si poslední do náručí a přelezl lávku přes vodu hlubokou a čistou jako křišťál a později si ji vzal i jen tak. A měli spolu spoustu malých šneků .....
Milé dítě, doufám, že se již netrpělivě těšíš na další pohádku. Tak šup hezky do pyžamka vyčistit zoubky dát pusu mamince a tatínkovi a zavrtat se do postýlky ať mohu začít vyprávět.
Hotovo? Cože? Že není večer a tatínek se už dlouho neholil? No co se dá dělat. Kdo chce slyšet pohádku musí něco vytrpět.
Hotovo! Takže nastraž oči, pohádka začíná. Za hlubokými moři, hlubokými lesy, hlubokými hady ..... ehm ..... no prostě daleko předaleko je naše pohádková šnečí zem. Víme, že v ní žije spící šnek. Ale ten do dnešní
pohádky nepatří. Víme také, že slunce zde vychází před obědem a zapadá dlouho v noci. Pro nás je to špatně představitelné: slunce na obloze a všude kolem tma jak v pytli, hvězdičky se třpytí občas i ten měsíc, ale jinak noc. No to víš milé dítě, šnečí země.
A v té zemí měli v jednom šnečím městě tramvaje, lépe řečeno jednu tramvaj a ještě lépe řečeno dvě tramvaje, ale zapojené za sebe takže to přeci jen byla tramvaj jedna. Nebyla to obyčejná tramvaj. Byla to tramvaj šnečí. V čem se liší obyčejná tramvaj od šnečí tramvaje? Inu. Všechny rozdíly Ti moje milé dítě nemohu zde teď vyprávět. Pro začátek bude stačit, když Ti řeknu, že obyčejnou tramvaj řídí obyčejný tramvaják, kdežto šnečí travaj řídí tramvaják ..... šnek [ta pomlčka není rozdělovací jako například ve slovech Česko ..... slovensko nebo Frýdek ..... Místek, ale spojovací jako například propan ..... butan nebo Bouzov ..... Svojanov, ale to je jen taková odbočka]
A nemyslí si, že taková tramvaj, které se říká šnečí taky jezdí šnečím tempem, kdepak. To bys koukala jak tramvaj svištěla městem, jak řezala zatáčky, jak brzdila a zase se rychle rozjížděla. Tohle by jí kdejaká obyčejná tramvaj mohla závidět a tiše se červenat. A taky že ano, jen se podívej jak jsou všechny obyčejné tramvaje červené studem, že jsou tak hrozně pomalé oproti té šnečí tramvají. Některé tramvaje se to sice snaží přeplácnout nějakým nevzhledným makeupem, ale stejně se pod tím nánosem barev červenají jako malé holčičky .....
No raději přestaňme řešit co dělají obyčejné tramvaje v obyčejném světě a vrátíme se k tomu co dělá šnečí tramvaj.
Jak jsem tedy řekl, jezdí rychle, ale co jsem ještě neřekl je to co dělá na šnečích zastávkách. „No co by dělala?“, říkáš si, „stojí!“ Správně. Stojí. Ale jak dlouho tam stojí? Nebudu tě mučit a napínat a řeknu Ti to rovnou: dlouho. Než se šneci, kteří chtěli vystupovat prodrali až de dveřím, pak než vylezli. No a nakonec museli nastoupit ti šneci co celou dobu čekali venku. Mnohdy se stalo, že ti venku čekající to občas nevydrželi, protože se báli, že se zavřou dveře šnečí tramvaje a tramvaj odjede bez nich. Proto začali nastupovat dříve než všichni šneci zevnitř vystoupili a tak se těm co chtěli vystoupit pletly do cesty a celé vystupování a nastupovaní se tak ještě více protáhlo.
„Takhle to nejde.“ volali cestující šneci. „Udělejte s tím něco, vždyť takhle přijedeme pozdě do práce.“ „A taky z práce.“ dodávali jejich šnečí manželky, které často museli celou noc čekat než přijede tramvaj opožděná pomalým nastupováním a vystupováním.
A taková šnečí manželka (nikdo neví čím to je), když nemá přes noc po své levici svého šneka tak je pak celý den nervosní štěká na děti všechno jí padá z ruky a hlavně: je smutná.
Šnečí král si jednou řekl „Dost!“ a nejen to vydal královské slovo. A když šnečí král vydá královské slovo a ještě před tím řekne „Dost„, tak to je vážné, je je pak jasné, že se s tím bude něco dělat. A taky že ano. Tebe však určitě zajímá co bylo to slovo. Ono to ani tak nebylo slovo, ale spíš věta a to věta pekelně rozvitá na to že se jí říká slovo. A v té větě se pravilo.
„Já, král šneků, vydávám toto královské slovo: kdo vyřeší dopravní situaci v našem království tak, aby poctivý šnek nechodil pozdě do práce a hlavně pozdě z práce, aby naše manželky nebyly celý den nervosní neštěkali na naše děti, všechno jim nepadalo z rukou a nebyli smutné, tak dostane nový antikorozní nátěr na ulitu barvy dle svého přírodního výběru a k tomu mou královskou dceru za trest.“ .....
„ne vlastně za ženu, Opravují.“
To bylo pozdvižení každý vymýšlel hloubal, zkoumal jak by se to dalo zaonačit, aby se situace zlepšila, alespoň o milimetr, ale ač si lámali hlavu a ulitu sebevíc na nic přijít nemohli. Už to vypadalo, že královská dcera zůstane úplně na ocet, a nepomůže jí ani antikorozní nátěr, který tím pádem také zbude.
Jediný, kdo nepřemýšlel byl šnek ..... tramvaják. Nepřemýšlel, protože už to měl dávno promyšlené. Na přední dveře připevnil vysavač, do tramvaje dál třídičku a posunovací pás. Když tramvaj přijela na zastávku šnek zapnul vysavač a ten vcucnul šneky na zastávce čekající. Ještě předtím však posunul pásem že kterého vypadlo několik posledních šneků. Během jízdy zapnul třídičku, která šneky setřídila podle toho kde vystupují. Takže na další zastávce byli na konci pásu právě ti šneci, kteří opravdu chtěli vystoupit.
No to víš nebylo to funkční hned napoprvé, nejprve vysavač nedostatečně vysával, takže na zastávce zůstali šnekové. Potom se pás příliš posouval takže na zastávce opět zůstávali šnekové. Potom zde byli drobné problémy s třídičkou, která třídila vzestupně místo sestupně a tak to vyhazovalo nejprve ty šneky, kteří chtěli až na konečnou a naopak na konečné ty šneky, kteří chtěli jet jen jednu stanici.
Určitě si říkáš, že všechny tyhle neúspěchy museli ostatní šneky pořádně
odradit. A to tak, že by se jen báli přiblížit k takové tramvají, ale šnek ..... tramvaják nebyl blázen, aby se zkušební tramvají hned po městě s opravdovými šneky. Z počátku jezdil jen v neděli, kdy obyčejné tramvaje ve šnečím městě nejezdí. Na zastávky rozestavěl své sestry a bratry maminku a tatínka, babičky a dědečka, strýce a tety a své dobré známé ( ..... a pak taky toho zbývajícího občana království). O nich věděl, že když je převeze (o nějakou tu zastávku) tak se na ně nebudou zlobit, hlavně že pomohou dobré věci.
Jednoho dne byl dopravní systém odladěn, třídička třídila vysavač vysával, pás
posunoval přesně o tolik míst o kolik měl a tak šnek předstoupil před krále a
ten mu ihned sám osobně natřel ulitu zelenou antikorozní barvou a dál mu svou
jedinou dceru za ženu. Ta si nejdříve nechtěla vzít jen tak někoho, ale když
viděla, že ten jen tak někdo je šnek ..... tramvaják na kterého si už dávno tajně myslela, byla ráda.
Tak spolu šťastně žili až do smrti. Dobrou noc dítě. No to víš, že měli spolu spoustu dětí, ale teď už spinkej.
|
