|
Nahoru
| |
Smích bláznivé žáby
 Jednoho dne se žába zbláznila. Mrzela ji její nenápadnost, byla zelená splývala s okolím, proto na sebe chtěla upoutat pozornost. Malá žabka počala trpělivě vypíjet vodu ze všech jezer, poté spolykala obsah rybníků, potom studní, bažin a nakonec se pustila do řek, potoků a pramenů. Pěkně pomaloučku vysušila celou Zemi a nikomu nenechala ani kapku sladké vody.
Ovšem, čím víc pila, tím byla větší. Byla vysoká jako nejvyšší stromy a počala se podobat kopci. Strnule seděla a nemohla se ni pohnout. Cítila však velkou hrdost na sebe. Všechna zvířata málem umírala žízní a plaše na ni hleděla. Obtěžovat se ji však nikdo neodvážil.
A tu dostala nápad opice! Počala se před žábou pitvořit a snažila se ji rozesmát. Ale marně. Po ní to zkoušel zajíc, veverka a další a další zvířata, bohužel stále bezvýsledně. Nakonec to zkusil i přísný a studený úhoř. Natahoval se, svíjel a rozvíjel, a když sám sebe svázal do uzlů jako provaz, žába se neudržela a smíchem vybuchla. Všechna sladká voda se z ní vylila. Planeta byla zachráněna.
|
