|
Nahoru
| |
Raráš a šetek
I. V Běcharech
 V Běcharech byl jeden sedlák, říkali mu kmotr Palička. Ten jednou šel do Kopidlna na trh a našel v poli pod hruškou kuře; bylo černé a zmoklé, třáslo se zimou a típalo. Kmotr Palička je vzal pod plášť a dal doma za kamna, aby uschlo, a pak je pustil na dvůr mezi jiné slepice. V noci, když už všecko spalo, slyší Palička najednou v komoře něco šramotit, a hned nato nějaký pronikavý hlas, napolo člověčí, napolo slepičí:
„Pantáto, přinesl jsem Vám brambory!“ Hospodář
skočil z postele a běžel do komory, co to. I vidí ohnivé kuře a tři hromádky zemčat; lítalo z hromádky na hromádku.
„Fí, neplecho!“ odplivnul sedlák uleknutím, bouchl dveřma a šel zas lehnout, ale starostí nemohl do rána spát, už věděl, co si domů přinesl. Ráno pak, když se rozednilo, všecky ty brambory do hnoje vyházel. Druhou noc zase slyší:
„Pantáto, přinesl jsem Vám pšenici, žito, ječmen!“
Sedlák už nešel se dívat, co to, ale třásl se strachem jak osika i neustále se modlil:
„Vysvoboď nás od zlého!“ A jakmile začalo svítat, vzal lopatu a chvoště a zas to obilí všecko vyházel a vymetl, aby tam ani zrnka nezůstalo. Byl celý zarmoucený; nevěděl, jak si pomoci, a taky se bál, aby si toho ze sousedů nikdo nevšimnul. Ale sousedé všimli si toho přec; viděli v noci něco k Paličkovům do stavení lítat jak plamenný víšek, a nezapálilo; a ve dne zpozorovala sousedka taky to černé kuře na dvoře mezi slepicemi. Tu hned byla po vsi jedna řeč, že kmotr Palička se čertu zadal. Někteří povážlivější kroutili hlavou; odjakživa ho znali za bohabojného i za poctivého, a umínili sobě, že mu dají výstrahu. Přišli tam a on jim upřímně všecko pověděl, co a jak, i žádal je, aby mu poradili, co dělat.
„Jaká rada?“ povídá jeden mladý sedlák, „zabijte tu potvoru!“ A hned sám popadl polínko a po kuřeti jím uhodil. Ale v tom okamžení vskočilo mu kuře na hřbet a tak ho tepalo jako polenem a při každé ráně volalo:
„Já jsem raráš! ..... Raráš ..... Raráš!“
Potom radili někteří Paličkovi, aby se odtud vyprodal a jinam přestěhoval, že raráš zůstane v tom stavení. Sedlák se toho hned chytila hledal kupce, ale nikdo mu stavení s rarášem nechtěl koupit; Palička pak si zas umínil, stůj co stůj že se raráše musí zprostit. Prodal obilí, dobytek i všecko, co nevyhnutelně nepotřeboval, i koupil si jiné stavení v druhé vsi a stěhoval se tam. A když potom už naposledy přijel s vozem a škopky, necky, brány a jiné takové nářadí naložil, šel a sám si své doškové stavení zapálil ..... bylo o samotě a nikomu se nemohla škoda stát. Potom práskl bičem a chtěl jet; zatím se ještě jednou ohlídl na své stavení, jak chytalo, a povídá:
„Shoř si tam, neplecho! Za to místo přec ještě něco utržím.
„Che ..... che ..... che!“ ozvalo se něco vzadu na voze. Palička koukne ..... na krabici tam sedělo to černé kuře, zatřepalo křídly a začalo si zpívat:
„Už se stěhujem, už tu nebudeme, už tu nebudeme, už odtud půjdeme; už tu nebudeme, už se stěhujem, už se stěhujem: jinde krást budeme!“
Kmotr Palička zůstal, jako by ho byl hrom omráčil. Už nevěděl, co si počít. Potom jemu připadlo, zdali by si raráš nedal říci a sám neodešel, kdyby jej dobře krmil. I nařídil ženě, aby mu dávala talíř dobrého mlíka a tři buchty k tomu. Raráš měl se dobře, ale nezdálo se, že by se chtěl odtud hýbat. Jednou navečer přijel pacholek z pole domů a vidí na schodech ty tři buchty, co tam selka položila rarášovi. Měl hlad, i přitočil se a jednu snědl. „Lepší, když já ji sním, nežli ta obluda,“ povídá sobě sám. Ale v tu chvíli už mu seděl na zádech raráš a křičel:
„Jedna bušta! ..... druhá busta! ..... třetí bustu Vašek sněd!“
A přitom pokaždé jemu takovou ránu vsadil do zad, že pacholek potom dlouho ještě měl modřiny. Ráno, když Palička vstal a šel pacholka budit, našel ho celého ztlučeného, sotvaže se mohl hýbat. A když se dověděl, co a jak, šel k rarášovi a prosil ho, aby se od něho vystěhoval, že jinak žádný pacholek nebude chtít u něho sloužit. „Che, che, che!“ zachechtal se raráš a řekl:
„Dones mne tam, kdes mne vzal, nebude mí Tebe žal!“
Sedlák vzal hned na sebe plášť a donesl kuře zas pod tu hrušku, kde je našel, a raráš potom už ho nechal.
II. (V Liběnicích)
 V Liběnicích v ovčárně zdržoval se taky raráš, ale tu mu říkali šetek. Vypadal jako malý klouček, jenže měl na rukou a na nohou pazourky; a mnoho veselých kousků si tam o něm vypravují. Rád škádlíval psy, kočky a moráky, a taky pacholkům a děvečkám nikdy nic dobrého neudělal, a kde co potají kutili, všecko vyzradil. Proto taky čeládka psí hubu měla na něj, ale bála se jemu co udělat, aby se nepomstil; a taky hospodář ovčák nic nedal na něj dopustit, a to proto,
že za ten celý čas, co šetek byl v ovčárně, ovce žádná ani nezastonala.
V zimě sedával šetek obyčejně na kamnech, ohříval se; a když děvečka do světnice přinesla plevy, aby je spařila, vždycky jí z kamen do škopka na ně skočil, říkaje:
„Šup na plevky!“ Ale jednou zle se opálil. Děvečka přinesla škopek jak obyčejně; ale venku do něho nalila vařící vody a jen povrchu plevami posypala. „Šup na plevky!“ povídá si šetek, a hup! ale v tom okamžení byl zas už venku ze škopka, křičel a svíjel se bolestí a čeládka se smála, až okna řinčely. Ale šetek to děvečce nedaroval. Jednou, když lezla na půdu po žebříce, zapletl ji do něho tak, že jí museli přijít na pomoc, a měli co dělat, aby ji z žebříka zas vypletli!
V létě spávali ovčákovi čeledínové na půdě. Jednou v noci tam přišel taky šetek, vylezl dopolou žebříka a škádlil psy, co tu pod poklopem leželi na dvoře. Nastrkoval jim jednu nožku po druhé a pokřikoval neustále na ně:
„Jedna nožka ..... dvě nožky,
za kterou mě chytíš?“
Psi štěkali, mohli se vzteknout. Pacholky potom už mrzelo, že jim nedává pokoje; jeden vstal, vzal otep slámy a na šetka ji hodil i shodil jej tou otepí z žebříku dolů. Psi hned na něj a zle ho přivítali, sotvaže jim vyvázl ze zubů. Pacholek věděl, že ho pomsta nemine, a proto se měl před šetkem na pozoru, zdaleka se mu vyhýbal; ale nic mu to nebylo platné. Jednou pásl u louky na občinách a sedl si na louce za kupku sena. Najednou strhne se mu nad hlavou šumot, a než se vzpamatoval, měl celou kupku sena do vlasů zamotanou. Pacholek dal se do křiku, sekáči se sběhli, ale dělej co dělej, seno mu z vlasů nemohli vyplést: tak mistrně bylo jedno s druhým stočeno. Pacholek si musel dát hlavu dohola ostříhat. A když potom zase na pastvu hnal a přišel na občinách pod planou hrušku, seděl na ní na vršku šetek, strouhal mrkvičku a posmíval se jemu:
„Holej! ..... holej! ..... holej!“
III. (V Načeradci)
 V Načeradci byla jedna šafářka, ta měla taky šetka. A poslouchejte, jak ho dostala.
Přišel tam jeden člověk a prodával šafáři starou ručnici. Šafář nechtěl ji koupit. „Co bych s ní dělal?“ povídá, „nemám peněz nazbyt.“
„Vždyť pak mi za ni nedáte než jen tři grešle,“ domlouval se ten člověk.
Šetek se prý nikdy jináč neprodává než za tři grešle.
„Nu, když nechcete než tři grešle,“ řekl šafář, „dám Vám za ni třeba víc!“
Ale ten člověk víc nevzal. Šafář ručnici koupil a pověsil v komoře na hřebík. V noci se ručnice ztratila a místo ní byl ve dvoře šetek. Líhával na peci za kamny, ale nikdo ho neviděl nežli šafářka a pak jedna děvečka.
Od té doby, co měli ve dvoře šetka, krávy kupodivu dojily a žádná nezastonala; proto mu taky šafářka přála a každý den misku smetánky jemu dávala. Šetek si tu liboval a všelijaké šibalské kousky prováděl. Jednou ta jistá děvečka míchala na lavici v hrnci Šustku ..... někde říkají taky škubánky. Šetek se posadil vedle ní, a když se děvečka někam ohlídla, sáhl do hrnce pro kousek Šustky a šup do huby! Děvečka to zpozorovala a pleskla ho měchačkou:
„Táhneš, neplecho! Co mi ty pazoury do hrnce strkáš?“
Ale šetek se jí hned za to pomstil. Šafářka ten den ráno přinesla z trhu děvečce nové střevíce a děvečka si je položila na truhlu. Šetek skočil, ty střevíce popadl a na caparty roztrhal. Děvečka dala se do pláče a šla šafářce žalovat. Šafářka přišla, kouká ..... střevíce byly zas celé!
Pacholci a děvečky nemohli se pro šetka ani hnout, všecko na ně vyzradil. Když se některý přitočil a kus másla si ukrojil nebo nějakou homolku do kapsy vstrčil anebo když děvečka při dojení sobě pod žlab postavila hrneček mléka, hned to věděla šafářka a s nimi se vadila.
Proto ji taky rozkřičeli, že má šetka v domě, až si to potom už lidi veřejně v celém okolí povídali. Šafářku ty řeči mrzely, a ráda by se byla šetka zase zbavila, ale nevěděla jak; až jí potom kdosi poradil, aby řekli tomu člověku, co jim ho přinesl, a něco mu dali, aby ho zas odtud vybyl. Když pak ten člověk přišel, dal všude ve stavení nasypat mouky a pak začal šetka volat a zaříkávat, aby se odtud vyklidil. Šetek křičel až hrůza, nechtělo se mu, ale musel přec. A bylo vidět stopu jako psí nohy, jak ze světnice přes síň a po schodech nahoru na půdu ťapal až k vikýři. Pak ho šafářka už nikdy nespatřila ve dvoře.
IV. (Na Chrudimsku)
 Jednoho chudého poctivého sedláka potkalo veliké neštěstí: potlouklo mu na poli, takže ani stébla nezůstalo celého. Ubohý sedlák chodil okolo své zmařené naděje, divže si nezoufal. Tu ho potká nějaký člověk, zastaví ho a povídá:
„Sedláče, nevzal byste mne do služby za pacholka?“
Sedlák se na něj podíval a řekl:
„Sám nebudu mít co jíst: tuhle je má letošní žeň!“ a přitom ukázal na potlučené pole.
„Jen mě vemte přec,“ domlouval se ten člověk; „věru, nebudete toho litovat.“ Byl to raráš. Sedlák si dal potom přece říci a vzal ho.
Když přišli domů, povídá pacholek:
„Sedláče, já pojedu do mlejna.“
„Copak chceš mlít?“ řekl sedlák, „nemám ani zrnka obilí.“
„Ale máte ve stodole na patře slámu, jen mi půjčte dvanáct pytlů.“
„Nu, jestliže z té slámy něco nameleš ..... spánembohem!“
Pacholek šel, nadělal ze slámy řezanky, naměřil ji do pytlů, naložil na vůz a jel. Když přijel do mlýna, bylo už pozdě na noc a hodně tma. Mlynář měl na sýpce v pytlích naměřeno dvanáct korců žita, co nakradl mléčům; chtěl to vézt ráno na trh. Raráš přesypal to žito do svých pytlů a jemu tam nasypal své řezanky. Pak semlel, dal meřičné a jel domů.
Sedlák měl pár koní, ale byli tak špatní, že sotva nohy vlekli. Jednou musel pacholek s jinými pacholky na panskou robotu; měli dříví z lesa vozit. Druzí pacholci si dělali z něho a z jeho pána pro ten špatný potah posměch, a když nakládali, přihodili mu tři těžké dubové špalky na vůz nad jeho náklad; chtěli, aby s vozem uvázl v bahně, bylať velmi zlá cesta. Pacholek to dobře věděl, ale dělal se nevěda. A když přijeli do těch mokřin, kde mysleli, že uvázne, šel pacholek za vozem a pomáhal trochu rukou a koně vyjeli tak lehko, jako by táhli prázdný vůz. Všichni pak ostatní pacholci v tom bahně uvázli, potrhali postranky, museli jeden druhému připřahat a pachtili se až do noci, než mohli vyjet. Raráš se jim vysmál, nechal je v bahně a jel dál.
Brzy potom některý den povídá pacholek:
„Sedláče, nechtěl byste si nějaké lepší koně za ty mrchy koupit?“
„Což o to!“ řekl sedlák, „ale zač?“
„Však já se postarám, chcete-li.“ A sedlák přivolil. Pacholek šel a ty dvě staré mrchy zabil, potom je stáhl, vzal kůže na rameno a nesl je do hospody. Když tam přišel, už se hodně setmělo. V hospodě bylo hluku i kouře dost; na stole svíčka a mnoho sklenic, plných i neplných, a při jedné seděl zdejší koželuh.
„Pantáto, kupte ty kůže,“ povídá pacholek koželuhovi.
„Koupil bych, ale nemám s sebou dost peněz.“
„Já půjdu s Vámi domů,“ řekl pacholek, „věru že se smluvíme.“ Koželuh se zdvihl a šel.
Koželuh měl hezkou ženu, a když večer co večer sedával v hospodě, strojívala koželuhová panu správci doma večeři,
aby muž nevěděl. Právě tam zas čekal pan správce na večeři, když koželuh zatloukl venku na vrata. Koželuhová vyšla na dvůr:
„Kdo to?“
„Já, otevři!“
Koželuhová div neupadla leknutím; ale hned se vzpamatovala a povídá:
„Nehněvej se, mužíčku, zapomněla jsem ve světnici klíč.“
Poté běží do světnice:
„Pro pána krále, jemnostpane! Schovejte se, muž jde domů.“ Pan vrchní vskočil do staré prázdné almary, a koželuhová ho zavřela a klíček vytáhla; potom šla otevřít. Koželuh přišel, prohlíží kůže:
„Nu, co za ně?“
„Dejte mi za ně tuhle starou almaru.“
„Hm, když se Ti líbí, spánembohem!“ usmál se koželuh.
„Pro pána krále, muži, nedávej ji, je to památka po nebožce babičce ..... požehnání nám ujde z domu, dáš-li ji pryč.“
„Mlčíš mi! Nevídáno ..... staré rámotí.“ Žena začala křičet, muž se rozzlobil a dal jí pohlavek a pacholek almaru odnesl.
Nesl ji za ves až na most ke mlýnu. Kola klapaly a voda pod splavem hučela. Pacholek postavil almaru na zábradlí a povídá:
„Nestojíš za to, abych Tě dále nes.“ Pak zaklepal na dvířka:
„Brachu, jářku, budeš plovat!“
Pan vrchní v almaře se dal do prošení, aby ho pustil, že mu dá sto kusů dukátů. „Sem s nimi!“ řekl pacholek, otevřel almaru a pan vrchní mu dukáty vysázel na klobouk. „Děkuj pánubohu, žes tak lacino ušel,“ řekl pacholek a shrábl peníze, „podruhé nelez do cizích almar, aby se Ti něco horšího nepřihodilo!“ A pan vrchní se zařekl, že do nejdelší smrti ke koželuhům nepůjde.
Potom raráš almaru vzal a nesl ji zas koželuhovům zpátky. „Aby panímámě nekrvácelo srdce,“ povídá, „tuhle Vám zas tu almaru nesu; já se rozmyslel, dejte mi třeba peníze, anebo mi ty kůže vraťte.“ Koželuh se s ním smluvil a šel do komory pro peníze.
„Skořápka prázdná, čert jádro sněd,“ pošeptal pacholek koželuhové. „Pro pána krále, snad jste mu něco neudělal?“
„Neudělal, ale udělám,“ řekl pacholek, „budete-li almary před mužem zavírat.“
Zatím koželuh přišel a vysázel peníze na stůl.
„Věru, pantáto, máte to hodnou panímámu. Mám prý se u Vás přimluvit, abyste sedával doma a nechodil do hospody, že prý Vám leckdy upeče k večeři kuřátko. Dnes Vám ho taky upekla, ale bojí se, že se budete hněvat.“
„Hm, proč bych se hněval? Jen sem s ním!“ řekl koželuh. „Jděte, panímámo, jděte, přineste to z trouby.“ Koželuhová musela jít a kuře přinést, co upekla panu vrchnímu. Muž byl rád, že mu tak žena přeje, a umínil si, že do hospody chodit nebude; a žena byla ještě radši, že tak pěkně vyvázla, i zařekla se, že do nejdelší smrti nebude nikomu kuřátka pikat, aby muž nevěděl.
Tak raráš opatřil sedlákovi peníze. Sedlák si koupil mladé koně, zřídil si pěkné hospodářství, a dokavad měl toho pacholka u sebe, nikdy mu na ničem nescházelo. Ale pacholek taky nebyl ve stravě vybíračný, všecko rád jedl, co mu dali; jenom hrách nechtěl jídat, a to proto, že je na každém zrníčku kalich.
|
