home,   Pohádky Texty/ NamluvenéBásničky, Hádanky, Rozpočítávadla, Jazykolamy, Ankety, Informace , Objednávka pohádek
 

Kotlík s kaší

 

Nahoru
Mé inzeráty

 

Věděli jste, že KAŽDÝM odemčením
mobilu můžete vydělat nějakou částku?

Jestli chcete poradit jak to nastavit, ozvěte se mi a já Vám s tím poradím. Je to zdarma. Peníze se připisují každý večer a můžete si je buď poslat na účet do banky nebo si za ně vzít kredit na volání.

 

Jak pomáhat kočičkám a pejskům
  bez domova i v útulcích ZDARMA!
Kdo chce pomoci zvířátkům v nouzi, tak může!

 

Vydělávejte voláním a hraním her
SKVĚLÁ aplikace ZDARMA, která Vám vždy, když voláte nebo hrajete hry, bude vydělávat peníze. Vhodné pro PC i mobil.
Zavoláte - zaplatí Vám. Napíšete SMS - zaplatí Vám. Pošlete soubor - zaplatí Vám. Dobré co? A Vy neplatíte nikdy nic ... jen vyděláváte :)!

 

PŘESNÝ ČAS V ČR !
Chcete si seřídit hodiny, hodinky, budík nebo PC?
Přesný čas v ČR. Chcete si seřídit hodiny, hodinky, budík nebo PC?

 

Pohádky pro děti
Stovky krásných Českých pohádek v textu a pár i namluvených pro děti ZDARMA

 

 

KONTAKT

 

Kotlík s kaší

pohádka: Kotlík s kaší - Měli dceru, jedináčka. Byla tak hezká, že v létě, když sedala u potoka a brouzdala si bosé nohy ve vodě, připlouvaly ryby a vyskakovaly radostí z vodyPřed dávnými časy žil muž a žena, jedli a pili a dobrou vůli spolu měli. Muž byl mlynář, hádejte sami, čím byla jeho žena. Měli dceru, jedináčka. Byla tak hezká, že v létě, když sedala u potoka a brouzdala si bosé nohy ve vodě, připlouvaly ryby a vyskakovaly radostí z vody.
Ale jednou se vede tak a jednou jinak. V zemi nastala drahota a hlad. I mlynářovi se přestalo vést dobře. Jednoho dne vyškrabala mlynářka všechny bedny a truhly, vyklepala všechny pytle, přidala poslední sůl a uvařila kaši. Povídala:
„Tohle bude naše poslední jídlo. V domě už nic není. Až kaši sníme, můžeme si lehnout a umřít.“
Když byla kaše skoro uvařená, přišel do kuchyně mlynář, vzal dřevěnou lžíci a chtěl ochutnat. Žena mu bránila, ale mlynář ji odstrkoval a málem by byl do kotlíku lžící zajel. Žena popadla kotlík, dala si ho na hlavu a vyběhla ven. Utíkala, až jí vlasy kolem hlavy vlály. Muž běžel za ní se lžící v ruce. Když je uviděla dcera, vzala střevíce do ruky a rozběhla se za nimi.
Přeběhli louku, přeskočili potok a poskakovali v lese mezi stromy. Tady ztratila někde dcera střevíc. Hledala vlevo, hledala vpravo, vpředu, vzadu, a najít jej nemohla. Jakpak by jej také našla. Visel na větvi. Střízlík si z něho pak udělal hnízdo a paní Střízlíková v něm kolébala mladé. Střevíc najít nemohla, i začala hledat rodiče. Ale kde už otec s matkou byli! Nikde je neviděla. Dala se do pláče. Měla strach, že je sama v lese, a nohy ji bolely. Jakmile si vzpomněla na ztracený střevíc, plakala ještě mnohem víc.
Při tom nářku se rozhrnulo za ní křoví a objevila se stařenka.
„Co Ti chybí, milé dítě?“ zeptala se.
Děvče odpovědělo:
„Ach, matka uvařila z poslední mouky kaši a otec chtěl kaši ochutnat. Matka před ním utekla s kotlíkem na hlavě a otec běžel za ní se lžící v ruce. Běžela jsem za nimi také, ale ztratila jsem střevíc. Jak jsem střevíc hledala, ztratil se mi otec i matka mezi stromy. Co mám dělat? Kdybych aspoň měla ten střevíc!“
„Tady máš jiný,“ řekla stařenka, sáhla do kabely a vytáhla krásný nový střevíček. Utěšovala děvče:
„Jen buď klidná a udělej, co Ti povím, všechno se k dobrému obrátí! Jdi hlouběji do lesa a nejdeš veliký dům. Je to královský zámek a Ty jdi dovnitř. Předloží Ti všelijaké šaty, hedvábné, bavlněné a lněné a řeknou Ti, aby sis jedny vybrala. Ty si vyber nejkrásnější hedvábné šaty. Když se Tě zeptají, proč sis je vybrala, odpověz: Poněvadž jsem vychovaná v hedvábí.“
Dívka poděkovala, šla hlouběji do lesa a brzy našla zámek. Uvnitř jí předložili spoustu šatů hedvábných, bavlněných i lněných, ale ona si vybrala nejkrásnější hedvábné šaty. Král se podivil a zeptal se jí:
„Pročpak sis vybrala právě hedvábné?“
Odpověděla:
„Poněvadž jsem vychovaná v hedvábí.“
Král měl mladého syna. Jakmile mlynářova dcerka přišla do komnaty v hedvábných šatech, zabolelo prince u srdce a řekl:
„Milý tatínku, když se mám oženit, dejte mi za ženu tuhle dívku. Jinou nechci!“
Králi se také nevěsta líbila a začal chystat svatbu. Jednoho dne stála nevěsta nahoře v sále u okna a dívala se ven. A koho neviděla! Dole běžela přes palouk matka s kotlíkem na hlavě, až jí vlasy poletovaly kolem hlavy, a za ní otec s velkou dřevěnou lžící v ruce.
Nevěsta se nemohla udržet a dala se do smíchu. Princ uslyšel vedle v pokoji smích a zeptal se:
„Proč se, miláčku, směješ?“
Nevěstě se nechtělo vyprávět o rodičích. Odpověděla:
„Směju se, že máme slavit svatbu v tomhle malém zámku. Kam uložíme tolik hostí?“
A princ na to:
„Copak Ty máš větší zámek?“
Odpověděla:
„To se rozumí, mnohem větší.“ Ale neměla vůbec nic.
„Aj,“ řek princ, „odložme tedy svatbu ještě o týden. Pozveme všechny hosty na Tvůj zámek a budeme slavit svatbu tam.“
Hned šel ke králi, aby mu o tom pověděl. Nevěsta zesmutněla. Jak si k velikému zámku pomoci? Sedla si do zahrady a plakala. V tom se objevila zase stařenka a povídala:
„Copak Ti chybí?“
„Stála jsem nahoře v sále u okna, dívala jsem se ven a představ si, babičko, kolem zámku běželi moji rodiče a já se hlasitě zasmála. Můj ženich uslyšel smích a zeptal se mě, proč se směju. Zalhala jsem, že se směju jeho malému zámku, a řekla jsem, že mám mnohem větší. Teď se má svatba konat na mém zámku, a já žádný nemám.“
„Ale máš,“ odpověděla stařenka, „jen buď klidná a jeď se ženichem. Až ujedete kousek cesty, vyskočí z křoví bílý psíček. Psíčka uvidíš jenom ty, nikdo jiný. Kam poběží, tam poruč jet.“
Stařenka zmizela a dívka se vrátila do zámku. Za týden se sjeli hosté na svatbu a nevěsta se ženichem jeli vpředu, aby jim ukázali cestu k velikému zámku. Ujeli kus cesty a z křoví vyskočil bílý psíček. Viděla ho jenom nevěsta. Poručila kočímu, kam má jet, a ostatní kočáry jely za nimi. Hostům se zdála cesta dlouhá a ptali se:
„Budeme tam už brzy?“
Nevěsta řekla:
„Hned tam budeme.“
V tom okamžení se psíček zastavil a zmizel v křoví. Tam, kde zmizel, objevil se veliký zámek s vysokými věžemi, okna se v zámku jen jen blýskala a z komínů vesele stoupal kouř.
„Tohle je můj zámek,“ řekla nevěsta a všichni vystoupili a šli dovnitř. A podívejme, stoly byly prostřené, postele ustlané a sloužící běhali sem a tam. Hosté se posadili s ženichem a nevěstou za stůl a celého půl roku slavili svatbu. Posledního dne, když už měli sbaleno a chtěli se vrátit na princův zámek a naposledy seděli za stolem, udeřilo něco do dveří, až se s praskotem rozletěly.
„Paní královno, paní královno!“ volala žena, která vběhla do místnosti s kotlíkem na hlavě, „paní královno, zachraňte mě, můj muž mě chce bít!“
Do místnosti se vřítil muž s dřevěnou lžící v ruce, byl zlostí bez sebe a chtěl ženu bít. Jakmile uviděl vznešenou společnost, klesla mu ruka.
„To jsou moji milovaní rodiče,“ řekla mladá královna a mladý král měl radost a starý také, poněvadž si hezkou mladou královnu zamilovali. Vyprávěla jim, jak se všechno zběhlo, a sloužící museli vzít velikou dřevěnou lžíci a každý host dostal na talíř vrchovatou lžíci kaše. Vždyť to byla kaše, která přinesla štěstí. Hosté kaši jedli a pochvalovali si ji. Mlynář s mlynářkou si pochutnali na pečeni a víně. Snědli a vypili, kolik mohli. A že mohli hodně, když tak dlouho běželi, to mi věřte.

 

 

 
 

Z pohádky do pohádky

www.abatar.cz

Ochrana osobnich udaju