Nehody Míši Rýši

Říká máma medvědice: „Doběhnu nám pro bukvice,
počkej doma chvilku sám, dlouho Tě tu nenechám.“

Sotva za ní zámek zapad, dostal Ríša náhle nápad:
Trošičku se proběhne, po stromech se rozhlédne.

Ríša malý, ale smělý, ptá se datla kde jsou včely,
že by zkusil třeba hned vybrat jejich sladký med.

Zajíčkovi je to k smíchu, jak tu kvílí v lesním tichu
a jak Ríša zmořený leží mezi kořeny.

Ríša pádí pryč, jen funí, chce si zchladit v lesní tůni
poštípanou tlamičku — oddechnout si chviličku.

Žába smíchy sotva kváká, když si nos nabral raka.
Za břicho se popadla: „Rak mu tahá žihadla!“

Ríša chtěl by raka setřást, letí přes křoví a přes chřást,
přitom kňučí bolestí — ale rak se nepustí....

O kus dál zas překvapení! Rozkročený na kameni
přísně říká moudrý výr: „V lese bude klid a mír!“

Teď však pozoruje ježka, příležitost nezamešká,
pokusí se velmi rád medvídkovi změkčit pád.

Potrestaný modřinami, žihadly a bodlinami
Ríša vzlyká u vrátek: „To mě bolí kabátek!“

Doma do postýlky klesá — teď už poznal zákon lesa:
Aby Tě měl každý rád, musíš umět poslouchat!